Přeskočit na hlavní obsah

Háčkovaný blog

Ale jak SAKRA poznám, co mě baví?

„Dělej, co tě baví! Klidně si zametej hovna na ulici. Když tě to bude bavit a budeš spokojená, budu taky spokojený.“ Tohle přání mého otce si pamatuji dodnes. Zkrátka si přál, abych dělala to, co já sama chci. Krásné. Kdo to má? ALE! Jak já SAKRA poznám, co mě baví?!?!

Vždycky jsem byla děsně tvrdohlavá. Takový ten umanutec. A taky vcelku šikovná. Věděla jsem, že když budu vědět, co chci. Za čím chci jít. Prostě to získám. Jenže většinu mého vcelku krátkého života jsem jen zjišťovala, co chci. Co mě baví? Jaký je můj cíl? A čím víc jsem nevěděla, tím víc jsem se plácala od ničeho k ničemu. A záviděla jsem! Jak já jsem záviděla! Těm lidem, co odmalička věděli, čím chtějí být! Co chtějí dělat! Co od malička znali ten svůj vysněný cíl! A měli celý svůj život na to, aby toho dosáhli. Protože mě už bylo dvacet a pořád jsem nevěděla! Spousta z nich si svůj vysněný život už i v klidu žila! A já?!?! Já ještě neudělala ani jediný krůček vpřed. Nevěděla jsem kam. Byla jsem zkrátka ztracená. A velmi dobře jsem si uvědomovala, že mi ten můj život utíká mezi prsty. A bála jsem se! Moc jsem se bála, že až na to přijdu, bude už pozdě. Že už to nestihnu.

Zpětně můžu říct, že to nejtěžší na tom, jít si za svým snem, je zjistit, co je to vlastně za sen. To nejtěžší na tom, dělat, co vás baví, je zjistit, co vás vlastně baví. A proto tenhle článek. Protože mnoho z vás tápe právě v téhle první části. Mnoho z vás by rádo za něčím šlo. Do něčeho se zakouslo. Ale zkrátka pořád nemáte do čeho. A přitom. To, co vás baví, to máte nadosah. Budete překvapeni, jak blízko to je. Jak jednoduché to je.

 

To, co nás baví, u toho se usmíváme. 🙂 

 

Ale houbelec!

Tohle je fotka, focená s mým vlastním vědomím. Usmívám se. Ale protože mě někdo fotí. Ne proto, že dělám, co mě baví.

Paradoxně, když dělám, co mě baví, a myslím si, že mě nikdo nevidí, neplýtvám energii na úsměvy do světa. Usmívám se dovnitř. Sama se sebou si prostě háčkuju. A věřte nebo ne – i když se tvářím jako citron 😀 – náramně si to užívám. Vidím totiž tohle:

 

To, co nás baví, děláme nevědomky. PŘIROZENĚ! Nevnímáme to!

To proto je tak náročné to zjistit. Když totiž děláme to, co nás baví, vůbec nevíme, že to děláme. Nevnímáme to. Zkrátka to děláme. Jenom tak. Bez přemýšlení.

 

Děláme to bez ohledu na výsledek!

Bez rozmýšlení, zda za to dostaneme zaplaceno. Zda se to bude někomu líbit. Zda jsme v tom nadaní, zda jsme v tom nejlepší. Zda jsme ty nuly na konci tabulky. Zda to bude užitečné. Zda nás za to někdo pochválí. Bez ohledu na to, zda na nás někdo kouká. Zavřeme se prostě do pokoje, a tam, sami, bez lidí, bez přetvářky, jenom děláme, co nás baví.

 

A díky tomu žijeme! Nedokážeme přestat!

Je to jako dýchání. Je to naše přirozená součást. Nejsme schopni bez ní být. Prostě dýcháme, abychom mohli žít. Dýchání nás baví. Neděláme ho proto, že by z toho byl nějaký konkrétní výsledek. Nenadechujeme se vždy s úsměvem. Nenadechujeme se kvůli ostatním. Prostě dýcháme. A za každou cenu budeme dýchat. Za každou cenu budeme žít.

 

A proto nás to provází celý život.

To, co nás baví, děláme pořád. Ani to nevíme! Ale když na to přijdeme, zjistíme, že jsme to opravdu dělali celý život. Někdy víc, někdy míň. Ale nikdy jsme se toho nevzdali. Je to prostě naše přirozenost.

 

To, co nás baví, nás definuje. Díky tomu jsme tím, čím jsme.

Odlišuje nás to od ostatních. Děláme to prostě pořád. Ve všem! To jsou ti obchodníci, kteří prostě pořád obchodují. To jsou ti skladatelé, kteří skládají hudbu i ve vlaku a musejí si ji napsat na kus rukávu. To jsou ti kuchaři, kteří neustále ochutnávají všechno možné, kombinují, vaří a vaří pořád a vaří toho hromadu! Oni to prostě dělají. Jsou prostě takoví.

Takové lidi dost často obdivujeme. A když s nimi pak mluvíme, vypráví o tom jako o něčem obyčejném, běžném. Ale pro ně to skutečně obyčejné je. Oni prostě žijí. Nic víc. Dělají ty věci stejně tak, jako my všichni dýcháme. Přirozeně. Bez přetvářky. A těší je to. Opravdu je to těší. I ty pády je těší. Protože k tomu patří. A navíc! Díky těm pádům si vždy uvědomí, že je to baví. Protože nic víc, než tu činnost v tu chvíli nemají. Musí je to bavit, proč jinak by to dělali?

Máte pocit, že nic takového nemáte? Že nemáte nic, co byste dělali přirozeně? Bez rozmyslu? Bez touhy po výsledku? Že jste obyčejní lidé, kteří nic neumí?

 

Řeknu vám tajemství. Každý z nás něco umí.

Každý z nás v něčem vyniká. Musí to jen objevit. Musí mít jen odvahu to sám v sobě hledat.

 

Jenže VY sami to jen těžko uvidíte!

Pro vás samotné to bude vždycky samozřejmost. Stejně jako to dýchání. To ti ostatní, co to neumí. Ti ostatní, co to dělají s odporem. Ti vám to ukážou. Stačí jen poslouchat. Co na vás ostatní obdivují? Co máte vy a ostatní ne? Za co vám ostatní třeba i nadávají? Za co vás peskují? Co děláte s naprostou přirozeností a nedokážete to ostatním vysvětlit? Co děláte, když máte chvilku času pro sebe, a jste úplně sami? Za co se třeba i stydíte? Co se snažíte před světem zakrýt?

Když se podíváte kolem sebe. A pak pohlédnete na sebe. Zjistíte, co vás definuje. Co vás baví. A nemusí to zprvu vypadat, že je to dobré. Že je to dobrá vlastnost. Vaše okolí vaši vlastnost třeba nesnáší. Třeba vám ji vyčítají, protože vám ji závidí. Jenže vy ji prostě máte. A nedokážete s ní přestat. Protože jakmile s ní přestanete, a pak se uvolníte, jakoby mávnutím kouzelného proutku, přistihnete se, že to zase děláte.

Já takhle mluvím. Mojí přirozeností je mluvit. Mluvím pořád. Když se mi chce mluvit, prostě najdu někoho, kdo mě bude poslouchat. A když ho nenajdu, mluvím si sama pro sebe. A nebo! Napíšu článek! Jsem středem vtipů o tom, jak moc mluvím. Jsem středem vtipů a narážek o tom, jak mě nikdo neposlouchá. A díky tomu, i když mě někdo rád poslouchá, stydí se to přiznat. Protože mě přece nikdo neposlouchá rád. Jsem divná. Moc mluvím. A ti, co mě poslouchají, jsou ještě divnější! A čas od času jsem přestávala mluvit. Mlčela jsem – abych zapadla. No jenže! Vždycky když jsem se pak uvolnila, začala jsem zase neřízeně mluvit. Prostě to tak mám. Přepnu v hlavě přepážku a místo toho, aby tam ty myšlenky rotovaly pořád dokola, prostě je vypustím. A tak, jak tam jsou, tak jdou ven. A mě díky tomu nepraskne  hlava. 😀

A tohle je moje přirozenost. A dost dlouho jsem to vnímala jako fakt špatnou vlastnost. Protože všichni okolo to vnímali jako něco, co není normální. Něco, co se nedělá. A já jim to na většinu svého života uvěřila. Ale teď díky své nekonečné upovídanosti můžu psát! A píšu! A píšu ráda. A už vím, že je to dar! Už vím, že mě to baví. Jsem na to pyšná. A nemám ostatním za zlé, že to nechtějí poslouchat. Nemám jim za zlé, že moje články nečtou. Já přeci nepíšu pro všechny. Píšu jen pro ty, co mé články čtou rádi. A čtou je přesně takové, jaké je chci psát. Tak mě to totiž baví.

Psala jsem i dřív. Diplomku. Občas nějaké články. Jenže jsem nepsala to, co se mi honilo v hlavě! Nepsala jsem autenticky! A pořád jsem přemýšlela nad tím, jestli to někdo bude chtít číst. Nebo spíš – byla jsem přesvědčená, že neexistuje nikdo, kdo by to dobrovolně četl. A tak jsem nepsala. Ani mě nenapadlo, že bych mohla psát články, které bych dávala do světa. O čem by měly být? Co by chtěli lidi číst? Nikdy mě nenapadlo se sama sebe zeptat: „Co bys chtěla psát?“ Ale i přesto jsem celý svůj život psala. Psala jsem smsky! Psala jsem zprávy na fb, kdysi i na icq. 😀 A až když mi jednou můj kamarád napsal, ať prostě píšu. Ať píšu to, co píšu do zpráv. To, o čem běžně vyprávím. Že krásně vyprávím. A že se to skvěle čte. Až teprve potom jsem sebrala odvahu a začala psát svůj blog tak, jak ho znáte. Otevřený, bez přetvářky. Prostě můj.

 

Používejte ostatní jako svoje zrcadlo.

Oni vám nejlíp ukážou, kdo vlastně jste. Co vás vlastně baví. Jen musíte naslouchat. A pozorovat. A přemýšlet. Ptát se sami sebe a hledat odpovědi. A nelhat si do kapsy. Mít odvahu! Mít odvahu sám sobě přiznat, kým jste. Co vás skutečně baví. Co skutečně rádi děláte. Bez ohledu na ostatní. Bez ohledu na to, jestli to za něco stojí.

 

A všímejte si detailů! Ty detaily – to je to nejdůležitější!

Totiž to, že někoho třeba baví fotit, to neznamená, že chce fotit všechno! Vůbec ne! Někoho baví fotit portréty. Někoho momentky. Někdo si rád vyhraje s kompozicí. Někoho baví příroda. A někoho třeba baví každý den něco jiného. Fotí prostě podle nálady. Je to o detailech. Především o detailech.

Mě baví háčkovat. To už víme. A háčkovala jsem celý život! Už asi ve třech letech jsem měla v ruce háček. A čím víc háčkuji, tím víc si uvědomuji, kolika různými způsoby se dá háčkovat! Dají se háčkovat čepice, šaty, ponča, sukně, ubrusy, deky, polštáře, záclony, plyšáci. Dá se háčkovat děrovaným nebo plným vzorem. S korálkami, bez korálků. Jednou barvou, více barvami. Dá se tam dát lesklá nitka. Dá se háčkovat podle přání zákazníka, nebo podle své vlastní nálady. Dají se háčkovat originály nebo pořád dokolečka to samé. Dá se háčkovat z různých materiálů. Může to být praktické ale taky vlastně úplně zbytečné, jen takové umělecké dílo. Tolik možností!

A kdybych teď seděla a háčkovala jednu čepici za druhou, byla bych ztracená a věděla bych, že mě to háčkování nebaví. A ono by mě skutečně nebavilo! A možná! Možná bych háčkovat úplně přestala! Protože jsem zapomněla na ty detaily! Že stačí místo čepice háčkovat šaty! Že stačí tu černou smutnou praktickou barvu, kterou všichni chtějí, jen vyměnit za nějakou hezky modrou, která uklidňuje, která září, na kterou se nemůžu vynadívat, kterou mám ráda. Že to, co mě baví, musím stále dělat především pro sebe. Ne pro zákazníky. Ne kvůli penězům. Ne pro výsledek. Jen proto, že prostě chci. A to, že nějaké pončo prodám. To, že se vám ty moje háčkované krásy líbí, to je až druhotné. Je to milé. Je to krásné. Je to nádherný blažený pocit, dokázat prodat to, co mě baví. Ale není to cíl. Mým cílem je to zkrátka dělat. A moci to dělat. Mít na jídlo, na elektřinu, mít dostatek peněz na to, abych mohla být naživu a zároveň, abych mohla dělat to, co mě baví, a tak žít.

 

Zamyslete se nad tím, co jste dělali, když jste byli úplně malí.

Na co jste si hráli? Proč se ptám? Protože, když jste byli malí, nedokázali jste ještě poslouchat, co chce okolí. Nic jste ještě neuměli. Nedokázali jste ještě vydělávat peníze. Nemohli jste se ještě zaměřit na výsledek, protože žádný nepřicházel. Prostě jste si hráli a poslouchali jen sami sebe. Byli jste bezprostřední. Přirození. Dělali jste tenkrát zkrátka to, co vás baví.

 

Tak na co jste si hráli?

Já háčkovala koťatům dečku. Psala jsem články! Jo, už tenkrát! Hrála jsem si na školu – každý plyšák měl svůj notýsek a já byla učitelka – měla jsem tam Míšu šprta, ale i Pinocchia propadlíka. Když hrála hudba, tak jsem tancovala. Mamka mi vyprávěla, že jsem se prý dokonce jednou nudila v cirkuse, a tak místo toho, abych tam koukala na ty akrobaty, stoupla jsem si na schody a tančila. Byla jsem bezprostřední a dělala jsem věci, protože jsem prostě chtěla. Bez ohledu na to, co si budou myslet ostatní. A zpětně, když si to vybavuju. Všechno to do sebe prostě zapadá.

Založila jsem Luciju – háčkovanou módu. Píšu články. A svým psaním vás neustále k něčemu vedu, neustále poučuju.  Neustále všechny kolem sebe učím to, co si myslím, že by všichni z nás měli znát. A do toho si pro radost tančím – to abych se nezbláznila. 😀 Je to jediný moment, kdy ten vír myšlenek v mé hlavě splašeně nelétá. Všechno se tam uklidní. Přemýšlím jen nad tím, jak tančit. Dávám do tance všechno. Tančím srdcem. Přirozeně.

 

A co děláte přirozeně vy? Čím žijete? S čím nedokážete přestat?

Na co jste si hráli jako malí?

 

NAPIŠTE MI!

Jsem zvědavá 🙂

 

NAPSAT

 

Další články

Můžu být, kým chci být! A budu to JÁ?

Víte, chtěla jsem být princeznou. Snad každá holka přeci chtěla. Být krásná, chytrá, dokonalá. A...

I v mé pohádce je sedmihlavá saň.

Článek „Proč nedělám práva? Má to háček.“ s sebou přinesl tolik díků, gratulací a nadšení. Tolik,...

Vyfotit zimní kolekci? To je hračka!

Kousky z kolekce ZIK ZAK mám ve svém šatníku už čtyři roky. A když se...

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Budťe v obraze!

Sledujte Lucija stránku na Facebooku a palečkujte.

Navštívit

Nákupní košík