Přeskočit na hlavní obsah

Háčkovaný blog

Chcete zažít štěstí? Zacpěte si nos!

Chtěli byste návod na štěstí? Opravdu chtěli? Kdo by nechtěl! Tak čtěte. Čtete pozorně. Čtěte do konce. A nezapomeňte si zacpat nos!

Byl pátek večer, ležela jsem v posteli, s angínou, čajem jsem zapila další prášek antibiotik a usnula jsem. Vzbudila mě nepřestávající bolest hlavy, strašlivá bolest. Nikdy předtím mě takhle hlava nebolela, měla jsem strach, zpanikařila jsem. Zburcovala jsem všechny známé doktory i svého otce, nikdo mi po telefonu samozřejmě nemohl říct, co mi je, a tak mě tenkrát tatínek odvezl na pohotovost. Netajil se tím, že si připadá jako blbec, že mě veze do nemocnice JEN kvůli bolesti hlavy, a já se už tenkrát styděla za to, že to tak je. Měl totiž pravdu, bolela mě přeci JEN hlava! Na pohotovosti mě vyšetřili a poslali na neurologii. Bolest hlavy se mezitím stále stupňovala. Na neurologii mi udělali pár dalších vyšetření a nakonec i lumbální punkci. Načež mi oznámili, že víkend strávím v nemocnici. Výsledky CT jsou jasné – mám prý trojúhelník v hlavě, je velký zhruba jeden centimetr. Nemám se ale bát, z toho mě hlava určitě nebolí. Hned jsem klidnější.

Je úterý, bolest hlavy ustala. Bohužel pouze v případě, že ležím. Ihned jak vstanu, hlava se rozbolí nepředstavitelnou bolestí. Jedná se o postpunkční syndrom, říkají doktoři. Mám si dát něco na bolest, hodně pít a dát si kafe. Do týdne bude po bolesti. Nasoukám do sebe oběd, oblékám se do civilu a balím. Můžu jít domů! Bolest hlavy ale v pohybu stále neustává, kafe, prášky, všechno bez účinku. Nemocniční oběd po pár minutách vracím zpátky do nemocnice, šílená bolestí a nevolností odcházím.

Sedím ve vlaku. NE! Ležím! Jedu do Brna, studuji tam právnickou fakultu, potřebuju jít do školy, máme povinnou stoprocentní účast. Ve středu mám navíc pohovor do advokátní kanceláře. Tancuji ve dvou tanečních skupinách, miluji tanec. Nemůžu se dočkat, až budu zdravá.

Je středa ráno, snažím se hodit do gala, nadopuji se prášky a vyrážím se ucházet na pozici praktikanta v advokátní kanceláři. Můj přítel na mě nevěřícně hledí a nabízí mi svůj doprovod. Vděčně přijímám. Hlava je i přes prášky stále jako střep. Hodinku na pohovoru jsem nějakým způsobem zvládla, vycházím z budovy a najednou cítím, jak se za tu dobu bolest v mé hlavě snad ztisícinásobila. Okamžitě se mi zvedá kufr a nechávám milé advokátní kanceláři nadílku hned za rohem. Nevolnost neustává. Žaludek se svíjí a já s ním. Zvracím na každém rohu. Jsem překvapená, kolik toho v sobě mám. Konečně zase v posteli. Naprosto zesláblá a zničená ulehám. Nemám sílu ze sebe ani sundat šaty. Jen ležím a lapám po dechu. Hledám pozici, kde by mne hlava přestala bolet. Ale bezúspěšně. Tentokrát bolest hlavy neustává. Poslouchám rozhořčená slova mého přítele o tom, že jsem naprostý magor, když jdu v takovém stavu ven, a ať mu netvrdím, že jsem nevěděla, jak mi je.

Je pátek, jedu zase zpátky do rodného kraje. Když strávíte pár dnů v nemocnici, měl by se na vás do tří dnů podívat obvoďák. Bolest hlavy pokračuje, naštěstí v leže už ne. Opět ležím ve vlaku. Je pátek. Vlak je narvaný k prasknutí. Uličky jsou zaplněny stojícími studenty. A já ležím, přes tři místa. Zabírám místo dalším dvěma neznámým studentům. Cítím se trapně. Vyčítavé pohledy ostatních se do mě zabodávají jako nože. Nejradši bych se neviděla. Marně vysvětluji důvod, proč v tom narvaném vlaku ležím. Marně ho vysvětluji ostatním. Marně ho vysvětluji sama sobě. Připadám si jako blbec. Připadám si jako ve zlém snu.

Jsem v čekárně. Prosím sestřičku, zda bych si mohla lehnout. Už zase. Popisuji jí svůj stav. Ani sestřička moc nechápe důvod. Je mi to jedno, dám cokoli za to, aby mě ta zatracená hlava alespoň na chvíli přestala bolet. Paní doktorka se diví: „To Vás přeci už nemůže bolet. Je to už týden, co Vám tu punkci dělali. Jestli to do středy nepřejde, běžte rovnou do nemocnice.“

Je středa. Jsem opět v Brně. V naději, že se můj stav zlepší a já opět budu moct jít do školy, jít na taneční trénink, projít se ulicí, nebo si jen proklatě udělat třeba snídani bez toho aniž bych musela s bolestí ulehat zpátky do postele. Můj stav se nezlepšil. Jedu do nemocnice sv. Anny. Neurologii mají plnou, dočasně mě dávají na epileptické oddělení. Okna jsou zamřížovaná, vyplňuji dotazník, zda vím, jak se jmenuji, který je rok, kde jsem. Zůstávám sama na pokoji. Vyděšená, bezradná, bezmocná. Ležím, nic jiného dělat nemohu. V noci ke mně na pokoj přivážejí další paní. Mám smíšené pocity. Jsem na epileptickém oddělení.

Ráno se seznamuji s mojí novou spolubydlící. Úžasná inspirativní žena, architektka, psychicky ale na dně. S paní si z nemocnice děláme malý tábor. Necháváme si dovážet pizzu, nemocniční jídla nejíme. Občas přinese něco můj přítel, občas její dcera. Koukáme na filmy, vyprávíme si, většinou tedy mluvím já. Přivážejí k nám další paní. A pak další. Máme nejmenší pokoj, ale je nás tam nejvíc. V našem pokoji to žije. Sestřička k nám s radostí chodí. Dává mi růženín pro uzdravení. Každý den k nám chodí doktoři a klepají do nás tím svým pidi kladívkem. Každý den se mě ptají, jestli mě bolí hlava, každý den jim říkám, že bolí. Odmítám prášky na bolest, tvrdím, že nezabírají. Oponují, že musí zabírat. Primář mi s úsměvem oznamuje, že trojúhelník plus, je prý trojúhelník mínus. Mám v hlavě prostě jen díru. Se smíchem říká: „Máte prostě jen málo mozku.“ V duchu si říkám, že jsem geniální. Studuji vysokou a přitom mám málo mozku. Jak chytrá bych byla, kdybych neměla v hlavě díru. Je přesvědčený, že mám skřípnutý nerv, budu chodit na rehabilitace a bude to ok.

Nudím se, další víkend v nemocnici. Hlava pořád bolí. Domů mě nepustí. Nechávám si přinést od mého přítele časopis s návody na háčkované čepice, příze a háček. Začínám háčkovat čepici ZIK ZAK. Nemám ponětí o tom, že někdy budu mít eshop či svoji značku háčkované módy. Chci se jen nějak zabavit, zlepšit si náladu.

Je středa. Rehabilitace nezabraly. Pouští mě z nemocnice s jasnou diagnózou – postpunkční syndrom. Může prý trvat klidně měsíc. Mám hodně pít a ležet. Nevím, co dělat. Jsem zoufalá. Každý den piju klidně šest litrů vody, snažím se, jak můžu, aby ta bolest už ustala. Každý týden píšu omluvné emaily do školy. Je to už třetí týden, co jsem přivázaná k posteli. Každé ráno nadšeně vstávám s vírou, že už je to dobré. Že už je to za mnou. Každé ráno do pěti minut ulehám do postele s tím samým, s bolestí hlavy.

Doháčkovala jsem čepici. Jsem nadšená. Alespoň na chvilku. Zkouším si ji před zrcadlem, ale není to ono. Něco tomu chybí. Sukně tomu chybí! Vysílám přítele pro víc klubíček. Alespoň svoje ležení nějak využiju.

Je to měsíc. Bolest hlavy neustává. Připadám si jako blázen. Jsem přesvědčená, že se to všechno vytvořilo jen v mé hlavě. Jsem odhodlaná ukázat té bolesti, kdo je tady pánem. Oblékám se a vyrážím do školy. Vydržím alespoň jeden seminář. Z postele už šílím. Na zastávce lehám na lavičku. Aspoň chvilku ať nebolí, říkám si. Pozoruji svět kolem sebe a cítím opět ten pocit trapnosti. Jako bezdomovec. Musím teď vypadat jako bezdomovec.

Cestu jsem zvládla. Sedím v učebně a čekám, až přijde vyučující. Sedím a pořád hledám polohu, ve které mě nebude ta zatracená hlava bolet! Seminář začíná, vůbec nevím, o čem je. Nedělám si poznámky. Jen se snažím to zvládnout. Opírám hlavu o levou ruku, o pravou, o levou, o pravou, zakloním hlavu, podepřu si čelo, bradu. Ještě půl hodiny do konce. Je to nekonečný. Už nemůžu. Království za nebolest hlavy! Hlásím se a se slzami v očích prosím vyučující, abych si mohla lehnout. Nevěřícně na mě kouká a táže se, zda má zavolat rychlou. Vysvětluji jí, že to není nutné. Bude to dobré. Potřebuji si jen lehnout. Ležím na zemi. V hodině trestního práva. S pocitem vnitřního selhání. S pocitem naprosté beznaděje.

Po hodině se odhodlám absolvovat cestu zpátky do postele. Každé další odhodlávání je horší. Čím dál horší. Nevím, jestli je horší ta bolest, nebo ta potupa. Ty pohledy. Ty nevěřícné a nechápající pohledy ostatních. A nejen ostatních. I mě samé. Stále tomu ještě nemohu uvěřit. Vlastně ani nevím čemu. Co se to děje? Kdy už to přejde?

Pět hodin ráno. Nemůžu dýchat! Lapám po dechu. Sípám. Švagrová mi radí dát si sirup na kašel. Zabírá to. Cítím úlevu. Cítím rezignaci. Přestávám jíst. Nemám chuť. Smiřuji se se životem v leže. Přizpůsobuji se. Jsem protivná. Stále píšu omluvné emaily do školy. Ztrácím naději.

Zdá se mi sen. Nemůžu se nadechnout. Vzbudím se. Není to sen. Lapám po dechu. Slzy v očích. Jsem zoufalá. Dávám si sirup proti kašli. Nezabírá. Je pátek. Na víkend jede přítel pryč. Zůstanu v bytě sama. Udusím se. Nebudu schopna zavolat o pomoc. Umřu. Umřu tady sama v bytě. Přepadá mě panika. Stále nemůžu dýchat. Přítel říká: „Miláčku, to si jen vsugerováváš!“ Dostávám vztek. Já přeci nejsem blázen! Nemůžu dýchat! Klečím na všech čtyřech a zoufale se snažím dýchat. Volám tátovi, ať pro mě přijede, ať mě odveze k doktorce. Jsem hysterická. Je to už šest týdnů!

Nastupuji do auta. Zesláblá. Už je konec. Cítím to. Vzdala jsem to. Je mi zle. Nemám náladu na vtipy. Táta se snaží odlehčit atmosféru. Nedaří se mu to. Sípám. Soustředím se na to, abych nepřestala dýchat. Jsme na místě. Vystupuji z auta. Zvracím. Dobelhám se do ordinace. Můj otec nadlehčeně říká: „Mrkni na ni, já si tady zatím zajdu něco zařídit.“. Doktorka jen říká: „Karle, počkej.“ On odvětí: „To je v pohodě. Chce být středem pozornosti, je to starej simulant.“ Pořád se můj otec snaží zlehčit atmosféru. Doktorka zavrtí hlavou: „Ne, ne. Tohle je na špitál.“ Špitál. To slovo se mi zarylo do hlavy. Další špitál. Už nechci do špitálu. Prosím. Už žádný špitál!

Přijíždíme do nemocnice. Vylézám schody. Už nedýchám. Klekám na všechny čtyři a snažím se nadechnout. Nejde to. Dusím se. Můj otec panikaří. Řve na sestry, ať mi pomůžou. Ty se s naprostým klidem ptají, zda jsme už byli na příjmu. Můj věčně klidný otec s tendencí vše zlehčovat na ně řve, zda si z něj dělají srandu. Sestřičky mě usazují na vozík a vezou na příjem. Dýchám. Těžce, ale dýchám. Doktorka se ptá, zda na sobě přes noc zvládnu pár drátů. Nemám sílu protestovat. Odváží mě na JIP. V nose hadičku s kyslíkem. Tělo připojené na inteligentní přístroj, který stále tvrdí, že žiju. Nepřipadám si tak. Je to noční můra. Pořád čekám, kdy se vzbudím.

Přichází doktorka. Oznamuje mi, že jsem naprosto zdravá. Nevěřím svým očím. Království za procházku po parku. Ptá se mě, zda by to nemohlo být psychické. Nevím. Jsem na dně. Odpovídám na otázky o svém dětství, o tom, kde bydlím, co studuju,… Usínám. Další noc v nemocnici.

Probouzím se. Dýchá se mi dobře. Propouští mě z nemocnice. Jedu domů. Mamka je vyděšená. Vaří večeři. Nutí mě jíst. Nechce se mi. Nemám chuť. Přemáhám se a kousek sním. Ležím. Celý víkend ležím. Utopená v beznaději.

Pondělí. Nové ráno. Nový týden. V naději sedám do auta ke svému bratrovi, který mě zase veze k obvoďákovi. Tentokrát to vydržím. Hlava už mě nebude bolet. Dojedu až do Poličky v sedě. Taková budu velká holka! Bolest přichází. Sklápím sedačku. Je to už měsíc a půl.

Vcházím do ordinace. Není tam moje doktorka, ale její syn. S úsměvem mě zdraví a podává ruku. Bolest hlavy mi už nedovoluje se ani usmát.

„Co psychika po jeden a půl měsíci ležení?“ ptá se.

„Nic moc.“ odvětím.

„Spí se Vám dobře?“ ptá se dál.

Přikývnu.

„A vracíte se ráda do postele?“ zní další otázka.

„Nemůžu nic jiného než ležet, takže ano.“

„A jídlo? Jíte?“

„Už moc ne.“ odpovídám.

„A váha? Zhubla jste?“

„Ano, ale protože jsem se jeden a půl měsíce nehýbala.“

„Takže jste zhubla.“

„Ano.“ rezignovaně jsem přikývla.

„Víte, že máte čtyři z pěti příznaků deprese?“ říká.

Vytřeštila jsem oči. Nechápala jsem to. Tohle má snad každý, ne? To přeci není nic nenormálního. Cítila jsem selhání. Ohromné selhání. Nezvládla jsem to. Mám deprese. Moje hlava se zbláznila. Pan doktor se mě snažil uklidnit. Vysvětloval mi, že deprese má v dnešní době každý sedmý pacient. Že to je v dnešní době naprosto běžná nemoc. A hlavně, že je to nemoc. Jako třeba chřipka. Předepsal mi antidepresiva. Upozornil mě, že mi po nich zpočátku bude dost špatně. V duchu jsem si říkala, že nic horšího už snad ani zažít nemůžu. Poděkovala jsem mu. A jela domů.

Doma jsem si dala ty zázračné pilulky, které znamenaly naději. Ať už mi je cokoli. Tohle mě už snad zachrání. Bylo mi zle. Jen jsem spala. Každý den shodila další kilo. Byla jsem tak hubená, jak jsem vždycky chtěla. Jen moje tělo bylo bez života.

Ve středu jsem odjela za tátou. Dala si s ním grog a bavila se u příbalového letáku antidepresiv tím, že jejich nežádoucí účinek je větší sklon k sebevraždě. Seděla jsem. A čekala. Ale tentokrát jsem se už dočkala. Zmizela. Ta měsíc a půl přetrvávající bolest zmizela. Bylo mi krásně. Nevím, jestli to bylo tím rumem nebo těma práškama. Ale cítila jsem tak ohromnou úlevu. Usínala jsem s úsměvem na tváři. S pocitem vítězství.

Školu jsem dohnala. Začala chodit zase na taneční tréninky. Šťastnější než kdy předtím. Cítila jsem, že jsem si sáhla na dno. Doháčkovala jsem svoji ZIK ZAK sukni a vyrazila ve svém novém ZIK ZAK kompletu ven. Procházela jsem ulicí s naprostým nadšením, protože jsem prostě konečně mohla! Lidi se za mnou otáčeli a já zářila! Zářila jsem jako hvězda, protože jsem byla zkrátka vděčná za to, že žiju! Že můžu jít! Zkrátka jen za to, že jsem.

Tak tohle je příběh kolekce ZIK ZAK. Kolekce, kterou mám nejraději. Pokaždé, když mám totiž pocit beznaděje, zbytečnosti, neštěstí,… Stačí si vzít právě tuhle kolekci a rázem mi dojde, že vše, co řeším, jsou naprosté malichernosti. Štěstí, to totiž není kolem nás. Štěstí je zkrátka uvnitř. Je jedno, zda máte peníze, zda máte slávu, zda máte dobrou práci, přátele, rodinu, děti, auto, psa. Každý může být šťastný pro cokoliv, co má. A každý z nás něco má! Buďte vděční! Za to, že žijete! Soustřeďte se pozorně na svůj dech! Vnímejte, jak se vaše plíce roztahují, jak váš nos nasává vzduch kolem vás. A pak si na pár vteřin nos zacpěte.

Nedýchejte. Snažte se nadechnout. Snažte se! Jenže to nejde. Máte zacpaný nos! Cítíte tu beznaděj? To dno? Když pak svůj nos pustíte a z plných plic se nadechnete, ucítíte to. Tu radost z obyčejného dýchání. A tohle, tohle je štěstí! Nic jiného. Jen dokonalé prožití svého žití.

Jeden moudrý muž mi kdysi řekl, že bez neštěstí nelze poznat štěstí. A měl pravdu. Netušila jsem tenkrát, jak ohromnou pravdu ten moudrý muž měl. Kolekce ZIK ZAK je toho důkazem. Nejen, že úplně první očka vznikla na samém dně mě samé. Ale i samotný vzor, prolínáním dvou barev, smutné a veselé, naznačuje, že bez smutku nikdy nebude radost. Že bez noci nikdy nebude den! Právě díky té černé ta růžová tak září! To díky tomu kontrastu můžete vidět tu krásu, tu energii, to štěstí! Kolekce ZIK ZAK je tu pro Vás, aby Vám vždy připomněla, že za černou nocí vždy přijde růůůůůůžový den. Važte si každého dne. Buďte zkrátka jen rádi za to, že můžete jít po ulici. Když se na ty jednoduché kroky začnete dívat ZIK ZAK očima, bude to pro vás jeden z nejhezčích momentů.

Kolekce ZIK ZAK

Další články

Je KONEC!

„Nevím. Nevím, co teď bude. Chtěl bych cestovat. Odjet. Mám tě rád. Bylo to krásný....

Živit se tím, co mě baví? SEN nebo NOČNÍ MŮRA?

Živit se tím, co mě baví. To je SEN! Je to krásné! Osvobozující. Plné euforie,...

Čím to, že skutečně žiju svůj sen?

Čím to, že skutečně žiju svůj sen? Otázka, na kterou se mě občas ptáte. Jak...

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Budťe v obraze!

Sledujte Lucija stránku na Facebooku a palečkujte.

Navštívit

Nákupní košík