Představte si, že uháčkujete pončo na zakázku.
Představte si, že když to pončo uvidí vaše maminka, okamžitě zatouží ho mít.
Představte si, že to pončo je pak to jediné, co si vaše maminka přeje k Vánocům.
Jenže je PROSINEC! Zakázky na Vánoce stále neubývají, na Vánočních jarmarcích s vámi počítají a když pak ještě onemocníte, je to jasné – Ježíšek k Vánocům pončo nepřinese.
A tak pod stromeček své mamince zabalíte krásné ručně vytvořené pítko pro ptáčky.
Moje maminka byla z toho pítka nadšená! Opravdu! Velmi ráda zvelebuje svoji nádhernou zahradu, takže dárek byl přesně podle jejích představ. No až na to, že to nebylo pončo. Nezapomněla si nevděčně postesknout. Chtěla přeci k Vánocům to pončo…
A co teď? Co byste dělali vy?
Nejdřív jsem byla naštvaná a jen z principu jsem své mamince na truc to pončo udělat prostě nechtěla. Bylo už po Vánocích, dárek přeci už dostala! Měla jsem pocit, že by si ho nevážila. Že si neuvědomuje, jakou hodnotu to pončo má, a že když zadarmo budu háčkovat pončo pro ni, ztratím tak čas na svoje háčkované zakázky, kterých neustále přibývalo. A ona pak řekla tu prostou větu, která se mi zaryla do paměti. Tu větu, která dokazovala, že si mé práce váží a že to pončo prostě chce, ať to stojí, co to stojí. „Já ti ho klidně zaplatím.“
WAU! To ne! Nenechala bych jí za něj zaplatit. Je to přeci moje maminka. Teď jsem ale věděla, že pokud jí pončo vytvořím, pokud jí pončo dám, bude si ho vážit a bude z něj mít o to větší radost. A navíc! Je to nádherný pocit zadostiučinění. Vždyť moje mamka chce nosit pončo, které uháčkuji. To pončo prostě musím uháčkovat! No a tak jsem začala.
A háčkovala a háčkovala.
A je hotové! Hurá! To se musí zdokumentovat.
Tak teď už jen zabalit do dárkové krabice, zavázat stuhou a položit na stůl. Bude tam na ni čekat až přijde z práce.
A VIZITKA! Nesmím zapomenout na vizitku! A na ni napsat jen:
No a teď? Teď už jen čekat. A v hlavě si představovat tu radost, kterou způsobím. Jen tak. Ne proto, že jsou Vánoce. Nebo, že má někdo narozeniny. Prostě jen tak. Protože chci. Protože mám svoji maminku ráda. Protože chci zkrátka dělat radost každý den… Ťuk ťuk na dveře. Otevírám a tam mamka s úsměvem a s pončem.
No a proč jsem to všechno zdokumentovala? Proč vám to sem píšu? To abyste si uvědomili tu děsně důležitou věc, na kterou i já občas zapomínám.
Dělejte radost! Nejen o Vánocích.
KAŽDÝ DEN!
Chcete víc fotek toho božího šedého ponča? Rádi byste pončo taky darovali a vytvořili tolik nepopsatelné radosti? Tak klikněte na tlačítko níže.
Neuveritelne prijemne cteni… s prekvapenim
Nejakou cestou jsem se proklikala az k Vasemu hedvabnemu blogu, krasne cteni. Cetla jsem a cetla jednim dechem a byla jsem fascivana hloubkou myslenek a skvelymi postrehy. Po 35 letech ve skolstvi naprosty balzam na dusi.
V urcitem momentu jsem zacala mit pocit, ze Vas znam, ze mi prinejmensim nekoho pripominate… A kdyz jsem se docetla o Policce, visce na pomezi Cech a Moravy a tatinkovi Karlovi, tak uz jsem si rikala to je ta mala Lucinka, kterou jsem videla asi ve dvou letech a pak jsem si cetla o krasnem sedem poncu a jeho skvele nositelce, Vasi mamince, moji spoluzacce a spolubydlici a hlavne senzacni kamaradce Libe!
Bylo to moc krasne cteni s prekvapenim.
At se Vam dari, pozdravujte oba rodice. S maminkou jsme si slibily, ze se brzy 🙂 (uz je to zas nekolik let) sejdeme. Mely bychom si to splnit…
Moc děkuji za komentář, za pochvalu i za to, že jste si našla čas na tak milé řádky. Nepřestane mě udivovat, jak je ten svět malý, a jak je internet mocný. Rodiče určitě pozdravovat budu 🙂 a mamce setkání ráda připomenu 🙂 . Mějte se krásně 🙂