Článek „Proč nedělám práva? Má to háček.“ s sebou přinesl tolik díků, gratulací a nadšení. Tolik, že asi čtrnáct dní jsem jela na jedné oooohromné desetimetrové vlně. Chtěla jsem tančit, skákat, smát se! Vůbec sem nevěděla, co se vší tou euforií dělat. Potřebovala jsem jí předat. A tak sem chodila a zářila. S úžasným pocitem úspěchu a zadostiučinění. Ty jo! Lidi mají čas číst! Lidi si opravdu mé řádky přečtou, usmějí se, nebo si popláčí. A potom! Potom mají i potřebu mi sdělit, jak moc se jim článek líbil, jak moc jsou rádi, že ho četli, jak moc je posunul, inspiroval.

Když lidi inspirujete, je to nádherný nepopsatelný pocit. Když vám někdo upřímně sdělí, že jste něčí zářivá hvězda. Když vidíte, že lidi najednou dostávají odvahu jít si za svým. Když vidíte, jak překonávají své nepřekonatelné strachy. Když najednou víte, že máte tu schopnost lidi na chvilku zastavit a přimět je k přemýšlení. Když zkrátka víte, že inspirujete.

A tak letíte na té desetimetrové vlně plna euforie a najednou ta vlna pomaličku padá dolů. A vy si prostě nabijete kokos. To je na lítání to nejhorší. Nikdo nelítá pořád. Když letíte, musíte i spadnout. A nebo přistát. Nikdo nedokáže lítat věčně. Proč? Lítání je nádherné, úžasné, skvělé! Možná nic lepšího ani neznám. Jenže je neskutečně namáhavé. To si neuvědomujete, když letíte. Jste tak nacucaní tou ohromnou nadlidskou energií, že nějakou únavu vůbec necítíte. Ale pak prostě najednou dojdou síly, třeba onemocníte, jako já. To mi tělo dává jasně najevo, že už moc dlouho letím. A je to možná jediný způsob, jak mi dát najevo, že musím přistát. Mě se ale děsně nechce přistávat, víte? Fakt nechce! Když letíte vzhůru, kdo by chtěl zase dolů?

A tak nepřistanete. Prostě se rozmáznete. Nabijete si kokos. Přijdou černé myšlenky. Pochybnosti. Nejistota. A pak, když vám lidi píšou, jak moc jste je inspirovala. A že díky mému článku uvažují o odchodu z práce. Najednou sedíte a říkáte si: Fakt? Opravdu? To má můj článek opravdu takovou moc? To teď po přečtení mého článku opravdu všichni dají výpověď a budou si realizovat sny? Budou všichni háčkovat? To je to, co jsem chtěla? A nenasadila jsem těm lidem jen růžové brýle? A najednou pocítíte ohromnou odpovědnost za to, co píšete. Vidíte tu ohromnou sílu, kterou váš životní příběh má a začnete mít strach, jestli lidem opravdu říkáte pravdu. Jestli je váš život opravdu tak skvělý. Vždyť jsem si právě nabila kokos! Vždyť tady právě ležím s horečkou, ze své práce nemám ani radost a nespočítala bych na prstě jedné ruky, kolikrát jsem svoji Luciju chtěla vzdát.

Tak a proto píšu tenhle článek. Ve chvíli, kdy neletím. Ve chvíli, kdy není všechno možné. Ve chvíli, kdy mám strach, obavy a cítím nejistotu. Ve chvíli, kdy zkrátka stojím pevně na zemi a nevím, zda ještě někdy vzlétnu. Zda ještě chci vzlétnout.

Proč? Proč tady v horečkách smolím článek? To abych vám ukázala i tu druhou stránku mé cesty, o které obyčejně nepíšu. Proč? Proč o ní nepíšu? Protože to není jednoduché. Není jednoduché psát o svých pádech, o špatných dnech, o špatných myšlenkách. Snažíte se na ně zapomenout, zapomínáte je. Dáváte je úmyslně do pozadí. Byli bychom totiž nejraději, kdyby tu nebyly. Jsou ale důležité. Pro mě jsou důležité. Pro vás jsou důležité. Pokud totiž budu psát jen o těch krásných věcech, které zažívám, budete mi třeba závidět a přitom možná ani není co. Budete si myslet, že žiju v pohádce a budete ji chtít zažívat taky. A potom! Potom na mě budete naštvaní, protože jsem vám neřekla, že i v mé pohádce žije sedmihlavý drak, čarodějnice, černokněžník, závist.

Odejít z práv bylo těžké. Opravdu těžké. Musela jsem nejprve sama sobě obhájit, že mé rozhodnutí je správné. Opakovaně jsem musela sama sobě odpovídat na otázku, proč nedělám práva. Věděla jsem, že bych byla dobrá. A pokaždé, když přišel nějaký rejpal, začala jsem pochybovat. Opravdu pochybovat. Musela jsem znovu a znovu sama sobě i mnoha ostatním vysvětlovat proč. A někdy – velmi často! jsem skutečně o svém rozhodnutí pochybovala. Hodně pochybovala. To ten černokněžník v mé pohádce mi občas do čaje přileje nápoj pochybností.

Rozhodnout se háčkovat. Psát. Je to krásné. Ale musela jsem toho mnoho obětovat. Svůj čas. Svoje další zájmy. Peníze, a nejen ty, co jsem měla, ale i ty, co jsem mohla vydělat, kdybych zůstala v právech. Musela jsem se vzdát určitého životního stylu. Určitého soukromí, když jsem začala psát články o sobě samé. Musela jsem se zakousnout a nepustit. Musela jsem být trpělivá a naučit se spousty věcí, o kterých jsem neměla ani páru. Vždyť jsem vystudovala práva! Jak má vypadat eshop? Co tam napsat? Jaké má mít barvy? A když eshop spustíte, není to tak, že vám lidi utrhnou ruce. Dodnes si pamatuji svůj první jarmark, kde jsem neprodala ani náušničku. Tahle čarodějnice, která pořád něco hatí a hází vám klacky pod nohy. Ta je tady pořád. A můžete na ni být naštvaní. Můžete to všechno vzdát. A nebo jí poděkovat. Za to, že vás něco naučila. Dala vám příležitost. S každou překážkou můžete udělat dvě věci. Buďto to vzdát, sbalit fidlátka a skončit. A nebo ji překonat, a tím se stát silnější, lepší.

Začít dělat, co vás baví. Ano, krásný sen! Být se svoji drahou polovičkou celé dny doma a čas si řídit tak, jak chcete vy sami. Zní to krásně. Snila jsem o tom. A teď, když to mám, se s tím parádně peru a proklínám se za to, jakou blbost jsem si přála. Můj soukromý život jde totiž ruku v ruce s tím pracovním. A tak už nevím, kdy pracuji a kdy ne. Vlastně nemám dovolenou. Neumím odpočívat. Tento rok jsem si zažila parádní krizi, kdy jsem se vlastně netěšila domů. Protože jsem slila svůj domov a svoji práci. Svoji práci miluji tak, že místo rodinné idylky v neděli večer sedím a háčkuji. Moje drahá polovička to má velmi podobně. Neháčkuje. Programuje. A tak teď bojujeme se sedmihlavou saní, které musíme setnout všechny její hlavy. A všechny ty hlavy jsou v nás samých. Musíme si odřeknout kousek té naší práce, kterou máme tolik rádi, a nezapomínat, že je třeba hýčkat i nás samé. Místo uháčkování nového ponča třeba udělat dobrý guláš, jen tak si u toho dobrého jídla sednout a klábosit. Místo napsání nového článku vyrazit na procházku. A tak prostě se naučit s tím mým novým stylem života nějak žít. A možná není třeba té sani ty hlavy setnout. Ale jen si ji osedlat. Prostě to ukočírovat. Nezapomínat žít.Potkávám lidi, kteří už ušli mnohem větší cestu. Mají víc fanoušků, víc článků, mají knížky, kurzy, dělají semináře, jejich eshopy jim frčí. Vypadá to, že v těch jejich pohádkách žádní draci ani čarodějnice nejsou! A já jim závidím. A cítím, jak ji to nepřeju. A jak se nesnáším – za to, že závidím. Chvilku se to ve mně pere. A pak skousnu svoji ješitnost a nechám se těmi lidmi inspirovat, učím se od nich. A někdy. Když potkám sympatickou paní, která taky háčkuje, a moc pěkně. Někdy těmto lidem i pomůžu. Závist je lidská. Občas se s ní každý z nás musí prostě poprat.

Tyto záporné pohádkové bytosti v mé pohádce zkrátka jsou. A i kdybych vyměnila pár postav a žila v jiné pohádce, pořád by tu byli. Jsou totiž ve mně. To já mám pochybnosti, to já občas lítám moc vzhůru, to já občas závidím, to já mám občas vztek na všechny ostatní a nejvíc na sebe samu.

Všechno je to vždy jen o úhlu pohledu. Svůj život miluju. Není jen krásný. Nemá jen samé úspěchy. Ani to není všechno stoprocentně super. V tom je ale ta krása. Prostě si musíte vybrat. Chcete cestovat? Cestovat pořád? Tak nejspíš ale nebudete mít doma. Domov totiž děláte vy. Chcete jít za svým snem? Dělat co vás baví? Vybudovat svoje podnikání? Svoji značku? Tak pokud nemáte velké úspory, budete se minimálně do začátku muset opravdu uskromnit. Investovat hlavně čas a energii, o kterou bohužel ochudíte svoje okolí, svého přítele, svoji rodinu, své báječné přátele. Chcete inspirovat lidi? Být pro někoho vzorem? Chcete psát, protože vás to baví? Tak se ale smiřte, že pak přijde moment, kdy bude vaše fotografie ležet na něčím stole. Že se o vás budou lidi zajímat a vy pomalu budete ztrácet soukromí. Budete se i měnit, budete mít větší a větší tendenci si na něco hrát. A bude velmi těžké všechny tyhle boje ve vás ukočírovat.

Tuhle svoji pohádku jsem si vybrala a nelituji toho, vůbec ne. Tohle je ale moje pohádka. To já ji tak chci. To já jsem si to vybrala. Dělat, co mě baví. Bojovat každý den sama se sebou a sama za sebe. Být svým vlastním šéfem. Umět si vynadat. Ale umět se i pochválit. Je to krásné. Zažívám mnoho úžasných okamžiků. Ale těch špatných, těch černých, není o nic míň. Tak až budete vybírat tu svoji pohádku, zeptejte se nejdřív, jací draci tam jsou. Protože vždycky nějací jsou.