Přeskočit na hlavní obsah

Háčkovaný blog

Je KONEC!

„Nevím. Nevím, co teď bude. Chtěl bych cestovat. Odjet. Mám tě rád. Bylo to krásný. Nelituju, že jsme se přestěhovali do Radiměře. Ale nechci tu už být. Jsem na tebe pyšný. Udělala jsi ohromný kus práce. Jen já jsem se nějak ztratil. Potřebuju se najít. Jsem unavený. Potřebuju odjet. Nechci, abys teď odjížděla se mnou. Chci být sám. Třeba se vrátím. Třeba za mnou přijedeš. Nevím.“

Takhle nějak zní jeho slova v mé hlavě. Pořád dokola. Ano. Petr odešel.

Ten člověk, který pro mne tolik znamenal. Ten člověk, který mě vytáhl z bahna, očistil mi křídla a naučil mě létat. Ten člověk, který mi tolik pomohl. Který tu pro mne vždy byl. Který mě našel. Tenhle báječný chlap se vedle mě prostě ztratil a utekl.

Už skoro měsíc sedím a přemílám. Kde se stala chyba? Ta jeho slova přišla tak z čista jasna. Plánovali jsme společnou budoucnost. Plánovali jsme i rodinu. A najednou! Je pryč.

Cítím vztek. Cítím prázdno. Cítím smutek. Chvilku se i těším. Že přijde něco nového. Uvědomuju si, kolik mám najednou času. Že nikdo nechodí a nedělá bordel. Nikdo mi nevyčítá, že tu není uklizeno. Nikdo mi nejí moji čokoládu. Nikdo si nestěžuje, že moc pracuju. Že jsem moc pryč. S nikým se nehádám. Ale! Je to tady takový mrtvý. Každý detail v našem bytě vytvořil on. Používám jeho auto. Fotím jeho foťákem. Koukám se na jeho televizi. Udělal mi celý web. Semkli jsme naše osudy do jednoho. A vůbec jsme nepřemýšleli nad tím, že to třeba někdy skončí. A tak naše konverzace zamrzla jen na tom, jestli a za kolik mi bude dělat technickou podporu webu. Který věci si odveze a který mi tu nechá. A kdo komu kolik zaplatí za ty tři roky společného budování.

Chtěla jsem vám o tomhle svým životním kotrmelci říct, až budu v pohodě. Až se s tím poperu. Až nebudu čas od času chtít prostě jen tak brečet. Tak jako vždycky. Napsat článek, na jehož konci je happyend. Řešení. Myšlenka. Došlo mi ale, že bych sem možná fakt dlouho nic nenapsala. Psávala jsem o štěstí a o radosti. O úsměvech a o tom jak žít. O odvaze. O tom, jak být sám sebou. Jak je život krásný. A jak se s těmi špatnými věcmi občas poprat. Fakt je ale ten, že teď se dost často cítím ztracená. Mám houpáky. Chvilku se těším. Že budu mít teď dostatek času a prostoru na to, abych se začala živit psaním. Abych napsala knížku. Naučila se irskou krajku. Udělala módní přehlídku. Že budu moct poznávat nové lidi. A až potkám nějakýho sympaťáka, nebudu mít výčitky svědomí, že mě ten člověk zajímá. Že bych chtěla znát jeho životní příběh. Že teď budu vlastně volná. O víkendu si můžu prostě jen tak vyrazit na koně a nemusím se nikoho ptát na jeho plány. Přizpůsobovat svůj program. Mám prostor sama pro sebe. A chvilkama si to i užívám. Uvědomuju si totiž, že jsme asi oba chtěli od života něco jiného. Možná jsme se prostě potkali, abychom se posunuli. Abychom se od sebe navzájem něco naučili. A tak se těším na to nové. A jsem zvědavá, co přijde.

A pak! Začnou mi téct slzy. Uvědomuju si, jak jsem slabá. Jak jsem zranitelná. A že přesto, že jsem volná, ani zdaleka nemám tolik energie jako předtím. Nebaví mě vařit. Nebaví mě jíst. Moje osmi hodinové spánky jsou ty tam. Dost často prostě jen tak sedím a civím. Ale ne díky štěstí. To díky strachu. Bojím se. Děsně se bojím. Že to nezvládnu. Že budu sama. Jak já nenávidím samotu. Jak já potřebuju lidi. Klesá mi moje sebevědomí. Dávám si velkýho bacha na to, s kým mluvím, s kým se stýkám. Vím totiž, že obyčejná otázka: „Co Petr?“ od nesprávného člověka mě dokáže okamžitě rozplakat.

Čtu si svoje články. Chvilku mám pocit, že ta holka, co je psala, nemůžu být já. Pak mi dojde, že to jsem já. Já se spoustou energie a odhodlání. A tak se stejně jako vy teď prostě svými články nechávám inspirovat. Dočítám je s úsměvem na rtech. S o něco větší energií. A nechávám se nasávat tou svobodou, která z nich čiší.

Tenhle článek píšu proto, abych se z těch svých pocitů nějak vypsala. Je to pro mě taková trochu terapie. Ale hlavně ho píšu proto, že jsem upřímná. Že cítím, že je potřeba psát o všem. Nejen o tom pěkném. Občas mi říkáte, jak mám skvělý život. Jak mám kolem sebe skvělé lidi. Jak obdivujete, kolik mám odvahy, trpělivosti a energie na to všechno. Tváříte se, že jsem něčím lepší. Že vy na to nemáte. Fakt je ale ten, že já jsem úplně obyčejná holka. Holka, která se taky bojí! Která je taky dost často v háji. A teď. Teď jsem v háji. Nebudu dělat, že ne.

Když jsem si nevěděla rady, přišla jsem domů a své strachy jsem vyprávěla Petrovi. On je vždycky všechny rozdupal. Podpořil mě. Ujistil mě, že dělám správné věci. A poradil mi, ať si teď prostě jen odpočinu. Ať jdu spát. Ať si pustím pohádku. Načerpám energii. A až se vzbudím, bude zase dobře. Teď tu ale není.

Vím, že kolem sebe mám mnoho skvělých lidí. Že těm lidem můžu zavolat. Že s nimi můžu jít na kafe. Na procházku. Že mě vyslechnou. Že je můžu požádat o azyl, abych se tady na to naše vybudované hnízdo nemusela pořád koukat. Složit u nich hlavu, dát si pár kapek alkoholu na zklidnění a vypadnout odsud. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že je tím obtěžuji. Že jim to bude vadit. Jsem teď zvyklá být silná. Se vším se prát. Popadnout všechnu odvahu, podívat se strachu do očí a prostě se nehroutit. Připadá mi, že já, která vás všechny inspiruju, prostě nemůžu přiznat, že je celá Lucija jedna velká fraška.

Vím, že není. Vím, že to, co jsem psala, byla pravda. Vím i to, že pravda je prostě relativní, pomíjivá. Vím i to, že lidé se mění. I já jsem se změnila. A že jsme s Petrem prostě dospěli do stavu, kdy jsme každý někde jinde. On chce cestovat a hledat. A já už vím, že chci být tady. Tady někde. Budovat vztahy. Pevné vztahy. A vím, že někde na Bali na mě prostě nic nečeká. Vím, že chci pomoct těm lidem, kteří jsou tady. V tomhle státě. Kteří mluví mým jazykem. Taky vím, že někde uvnitř všechnu svoji odvahu stále mám. Že Lucija, jak jí prezentuji, jsem já. A vím, že se budu měnit. Celá moje značka se bude neustále měnit. A taky vím, že je to jenom o mém rozhodnutí. Jestli si tady sednu a nechám se paralyzovat tím strachem z neznáma, ze samoty, z beznaděje. A nebo budu prostě dělat maximum proto, abych se z toho dostala. Budu se učit jezdit na koni. Budu tancovat. Scházet se s novými lidmi. Zažívat nové věci. A budu šťastná – sama se sebou.

ALE! Je to sakra těžké. Měla jsem vždycky v zádech Petra. Vždycky říkal, že když se sama neuživím, postará se o mě. Řešil všechny technické věci. Všechny ty věci, který jsem nesnášela. A byla jsem mu vděčná za to, že mi umožnil být prostě ženou. Tou občas neschopnou, co si neví rady, když píchne kolo u auta. Tou bezradnou, když neví, jakou žárovku vlastně koupit. Tou bezbrannou, co se může vždycky schovat v jeho náručí. Mám pocit, že mi lhal. Že jsem byla naivní, když jsem mu věřila. Že mě naučil být ženou, být sama sebou. A vzápětí utekl. A tak mám pocit, že jsem špatná. Že to je moje chyba. A že se mnou nemůže nikdo nikdy vydržet. Že být sama sebou není cesta. Že pokud budu sama sebou, nebudu mít nikdy manžela, ani rodinu. Že budu prostě sama.

Vzápětí mi dochází, že ani on není bůh. Že i on je jen člověk. Že dělá chyby. Že se občas mýlí. Že dělal všechno, jak nejlépe dovedl. A že mu nemůžu zazlívat, že se ztratil. Že najednou neví, co chce. Že ho mám ráda. Skutečně ráda. Bezpodmínečně.  Že nezáleží na tom, jaké chyby udělá, že je důležité, jak se k nim postaví. Že je to člověk. Že je to svobodný člověk. A že mu musím dát prostor. Že nemůžu plakat a prosit ho, aby zůstal. Že po něm nemůžu chtít, aby dělal věci pro mě, když on sám cítí, že nechce. Nemyslím si, že se vrátí. A jsem na něj dokonce i pyšná! Že měl odvahu mi to říct! Přesto, že mě má tolik rád! Dokázal mi říct, že odchází. Dokázal udělat změnu. Postavit se sám za sebe a odejít. I přesto, že ví, jak je to pro mě těžké. A přála bych si, aby byl šťastný. Aby se našel. Aby zažil to, co většinu dní zažívám já. Nekonečnou vděčnost za to, že už vím, kdo jsem. Co chci. Že umím říkat ne. Umím se sama za sebe postavit.

Možná bych ho přesvědčila, abych mohla jet s ním. Možná bych dokázala změnit některé svoje názory a užívat si cestování. Život bez domova. Pak si ale říkám. Za jakou cenu? Obětovat se? Mám obětovat své sny pro sny toho druhého? Nebo nechat toho druhého, aby on obětoval své sny pro mě? Vždyť v tom vztahu jsou přeci dva lidé. A oba by měli být šťastní. Jak bych mohla žít s vědomím, že trpí, abych byla šťastná? Jak bych mohla žít s vědomím, že trpím já, aby byl šťastný on?

Bojím se. Opravdu děsně se bojím. Že budu sama. Že jsem špatná. Že nezvládnu být sama sebou. Mám strach z toho neznáma, co mě čeká. Ohromný strach! A tak se bojím. A skáču! Měním věci. Přizpůsobuju se novému životu. Začíná nová éra. Éra, kde si budu muset sáhnout na dno. Éra, kdy sama sobě budu muset dokázat, že to zvládnu. Zvládnu dělat, co mě baví. Zvládnu být sama sebou. A to i za cenu toho, že třeba zůstanu sama. A zvládnu to i bez své tříleté životní opory.

Bojím se a skáču. Nevím, co mě čeká. Ale věřím. Věřím sama sobě. Že se naučím plavat. Že se tam v tom rozbouřeném moři možná budu chvilku plácat, ale neutopím se. Že se naučím plavat. Že tam třeba potkám někoho, kdo mi ukáže, jak se plave. Že tam třeba bude jiný záchranný kruh. Že i když budu klesat ke dnu, zbyde mi dost kyslíku a chuti žít na to, abych se z něj odrazila. Že potkám třeba loď a ta mě vezme na krásnou pláž s palmami a já si tam budu moct postavit hrad z písku. Že se ta bouře na moři uklidní. Že nepřiplave žádnej žralok. Prostě věřím, že se o sebe postarám. Věřím sama sobě.

A když tu víru ztrácím a bojím se. Koukám se dozadu a říkám si, koukej, co ses všechno naučila! Co si všechno dokázala! Naučila ses mluvit. Chodit. Háčkovat. Lítat. Vybudovala jsi svoji vlastní značku! Myslíš si, že se nedokážeš naučit plavat? Že nenajdeš nějakou pevnou zem, kde usušíš křídla a zase nevzletíš? To tu opravdu chceš jen čekat a bát se?

A čeho se bojíš? Co se může stát? No řekni! Co se může stát! Že tě tvá móda neuživí? Že lidi nebudou chtít číst tvé řádky? Že se vedle tebe každý chlap vždycky ztratí? Že je celý tvůj web a celá tvá práce jenom iluze? Chceš to tak prostě nechat? Inspiruješ lidi. Dáváš jim odvahu. Sílu. A při prvním velkým kotrmelci se prostě rozbečíš, všem se omluvíš, schoulíš se do klubíčka a budeš dělat, že tady nejsi? NE, MOJE ZLATÁ! Teď máš tu příležitost všem ukázat, že to není o tom, jestli je všechno ideální. Že to není o tom se nechat paralyzovat strachem! Teď prostě přiznáš, že se děsně bojíš. A tak budeš lidi učit, co s tím strachem mají dělat. Protože teď ho máš. Bojíš se i reakce na tenhle článek. Ztrácíš sebe sama. Přestáváš si věřit. Ale jsi to jen ty, kdo si zase musí věřit. Jsi to jen ty, kdo se z toho kotrmelce může vymotat. A jsi to jen ty, kdo ten kotrmelec může zveřejnit a ukázat, že i kotrmelce jsou k něčemu dobré. Že jsou skvělé. Protože po nich budeme zase lepší. Budeme umět zase víc věcí. Můžeme se z nich poučit. Můžeme je využít. Můžeme díky nim pomoci ostatním, kteří se zrovna taky kotrmelcují.

A tak proto píšu tenhle článek. Protože jsem obyčejná holka. Obyčejný člověk. Jako my všichni. A protože teď vám skutečně můžu konečně dokázat, že máte jít za svým srdcem. Že se to vyplatí. Že nezáleží na nikom jiném, než na vás. Že se nikdy nesmíte vzdávat svého života. Vzdávat naděje na štěstí. Naděje na východ Slunce.

Protože vždy, když něco končí. Něco nového začíná!

A vše špatné je vždy pro něco dobré!

 

 

Další články

Vánoce přeci nejsou o dárcích. A nebo jooooo?!?!

Vánoce. Přemýšlela jsem, co pro mě znamenají Vánoce. Stromeček? Kapra? Jmelí? Dárky? Proč vlastně lidi vymysleli Vánoce?...

Co je těžší? Pončo vyrobit? Nebo vyfotit?

A je to! Je hotové. Pončo, na které jsem poprvé pomyslela v květnu tohoto roku....

I v mé pohádce je sedmihlavá saň.

Článek „Proč nedělám práva? Má to háček.“ s sebou přinesl tolik díků, gratulací a nadšení. Tolik,...

10 Komentáře

  1. Jan Duda Odpověď

    MILÁ LUCIE., ZDRAVÍM VÁS A PŘIPOJUJI PÁR SLOV. JSEM S VÁMI, NĚKOLIKRÁT JSEM SI PŘEČETL VAŠE SLOVA K SITUACI, VE KTERÉ SE NYNÍ NACHÁZÍTE. I TA MŮŽE NASTAT, JAK JSME OBA SVĚDKY.TAKOVÝ JE ŽIVOT.ALE: VY JSTE MLADÁ, VZDĚLANÁ A ŠIKOVNÁ KRÁSNÁ ŽENA. AŽ DOSUD JSTE VŠE ZÍSKALA DÍKY VAŠÍ PRÁCI. NIC NENÍ ZTRACENO, JEN JSTE POSTAVENA DO ZCELA JINÉ SITUACE, ZNOVU ZAČÍT, A TO CO NEJDŘÍV. POKRAČOVAT TAM , KDE JSTE KONČILA, NAVÁZAT NA STAVBU, KTEROU JSTE DOSUD VYBUDOVALA, A JÍT DÁL……TAKOVÝ JE ŽIVOT. MÁTE NA TO. MÁTE PŘÁTELE KOLEM SEBE, NA MĚ SE TAKÉ MŮŽETE V JISTÉM SMYSLU SPOLEHNOUT, ALE HLAVNĚ JSTE TU VY. ZNOVU ZVEDNETE HLAVU, ROVNĚ SE POSTAVÍTE, ZAČNETE VYMÝŠLET NOVÉ VZORY A BUDETE TU PRO VAŠE ZÁKAZNÍKY, KTERÝCH MÁTE DOST. VÝBORNĚ FOTÍTE, STÁLE LÉPE VLÁDNETE SLOVEM, NEDOCENITELNÉ DRAHOKAMY VE VE VAŠICH RUKÁCH A MYSLI.TAKOVÝ FACEBOOK JAKO MÁTE VY, JE SKVĚLÝ PROSTŘEDEK NA DALŠÍ CESTU KUPŘEDU, NEMYSLÍTE? TAK HLAVU VZHŮRU,TĚŠIL JSEM SE A BUDU SE TĚŠIT Z VAŠICH ÚSPĚCHŮ. BUĎTE HODNĚ ZDRAVÁ, PŘEJI JEN POZITIVNÍ MYŠLENKY ZŮSTÁVÁM STÁLE VÁŠ HONZA

  2. Petra Odpověď

    Smekám !! Jste neuvěřitelně silná žena, a i když se teď nacházíte v hodně těžké situaci, věřte že vás ve vašem životě posune o kus dál. A než se nadějete, budou se vám plnit všechny vaše životní sny. Při čtení vašeho článku se mi vybavily moje těžké situace v životě. Chvílemi jsem měla pocit jako bych četla své vlastní myšlenky a úvahy, ale já neměla tu odvahu a sílu je všechny sepsat, natož dát někomu přečíst. Opravdu hluboce smekám, že jste se dokázala takto ,,obnažit“. Protože tam kde vidíte slabost, já vidím sílu. A i silní potřebují odpočívat ! I silní můžou plakat a bát se.
    A chápu váš strach. Jen ho nenechte příliš růst a sílit, protože by z něj mohla vyrůst pořádná bestie 🙂
    Ze srdce vám přeji krásný začátek vaší nové éry!

    1. Lucie Author Odpověď

      Petro, moc děkuji za Váš krásný komentář. 🙂 Zahřál u srdce, povzbudil. 🙂 Nebojte se, většinu dní se s tím peru, odpočívám, nabírám síly. Dopřávám si bezmyšlenkovité činnosti a otvírám dveře novým zážitkům. Trávím čas tancem, plaváním, relaxačním háčkováním, popovídání s přáteli. Konečně jsem si dokonce začala plnit dětský sen a učím se jezdit na koni. Potkala jsem tam úžasné lidi. Čas od času prostě odjedu na konec světa jen se tak nechat unášet na koňském hřbetě. Nedávám té strašácké bestii moc šanci. 😉 A napsání tohohle článku mne posílilo, vždy když něco napíšu a zveřejním, je to důkaz mé vnitřní síly a smíření, že je to tak v pořádku. Je to pro mě skutečně i terapie. Odkládám sem prostě svoje myšlenky jako Brumbál do myslánky. 🙂 Co napíšu, z mé hlavy odchází. 🙂 Ještě jednou moc děkuji za podporu. Mějte krásné dny. Vaše Lucija

  3. Petra Odpověď

    Tu vaši sílu jsem právě z článku cítila 🙂 A to máme stejný dětský sen! Taky bych se někdy chtěla naučit jezdit na koni. Vždy mě totiž strašně koně přitahovali, je to úžasné zvíře. Vím, že jednou nastane ta správná chvíle v životě, jen to není teď 🙂 Jsem moc ráda, že jsem vás trochu potěšila a povzbudila. Ono právě v těch nejtěžších okamžicích v životě, leckdy překvapí pomoc a podpora od těch, od kterých by jsme to nečekali a nebo dokonce od někoho, koho ani neznáme. Je to zvláštní, vyhledávala jsem články s tématem jak podpořit svůj prodej handmade výrobků a narazila jsem na váš článek – Chcete žít svůj sen?. Zaujala jste mě a já četla vaše další články, až jsem narazila na tento. A tak nakonec, mám touhu podpořit vás, protože se mi zdá, že to potřebujete více :).
    Petra

    1. Lucie Author Odpověď

      Jéééé 🙂 , moc děkuji. 🙂 To je milé. 🙂 I já Vás ráda podpořím. 😉 Takže pokud si třeba nebudete někdy vědět rady, napište 🙂 – jsem tu pro Vás. 🙂 A opravdu moc mě zajímá, co tvoříte. 🙂 Budu ráda, když zůstaneme v kontaktu. Lucija

  4. Jan Duda Odpověď

    Milá Lucie, já jsem zase zavítal na Vaše stránky, protože si na Vás často vzpomenu a představuji si ,jak asi žijete a jak se odvíjí Váš život. Přečetl jsem si znovu Vaši zpověď, vychutnal si hudbu Vašich slov, rád bych si vyslechl další , současnou skladbu, tu asi nosíte ještě ve své hlavě a srdci, tak já budu trpělivý a počkám . Nic se nesmí uspěchat. Tak čekám, mějte se hezky a těším se. Honza

    1. Lucie Author Odpověď

      Moc Vám děkuji za trpělivost. Nebojte se. Dočkáte se. Vše má svůj čas. Občas sice panikařím, že se mi nechce psát a že je to průšvih! Pak si ale vzpomenu, že i před článkem „Proč nedělám práva… “ jsem byla rozhodnutá, že psát nebudu, opravdu pevně rozhodnutá 😀 . A pak ejhle, napsala jsem článek, který byl a je jeden z nejúspěšnějších. Můj první článek, který měl ohlas. Dostala jsem za něj tenkrát na jarmarku i dárek :-). Takže opravdu – nic se nesmí uspěchat. Mějte krásné dny a hned jak vyjde nový článek, určitě vás nemine ;-). Lucija

  5. Tulačka po hvězdách Odpověď

    Dnes jsem po dlouhé době zabrouzdala na blog té báječné, háčkované holky. „Je konec!“ Nejdřív jsem myslela, že prostě jen sekla s háčkováním a vrhla se na jiný projekt. Pak jsem začala číst a se slzama na krajíčku jsem se opět vracela o několik měsíců vzad, kdy jsem prožívala podobné pocity. Tenkrát jsem si myslela, že se zhroutil svět, že už nikdy nic nebude jako dřív, že nejsem dost dobrá, abych mohla mít to, co mají ostatní. Seděla jsem doma a nechodila mezi lidi, protože už nebylo „my“ a ten cejch samoty, kterej jsem si vypálila na čelo, zářil do dáli… V těch potocích slz a objetí od těch nejbližších mi jedna moudrá paní řekla: „Teď víš hovno, k čemu ti to bude dobrý!“ – A to je to, co teď chci předat Vám 🙂
    Bolí to, neskutečně to bolí, ale to proto, že opravdové věci bolí. Ale čas je nejlepší lékař a já věřím, že teď, téměř po měsíci už je o trochu lépe.
    Já tenkrát zjistila, jak skvělé mám přátele a jak úžasnou mám rodinu. Začala jsem cestovat sama a trochu psát, což motivuje pár dalších holek, aby zahodily předsudky a strach za hlavu a vyrazily také ven. Konečně jsem to JÁ a stojím pevně na svých nohách a konečně už vím, že všechny věci na světě si zasloužím.. 🙂
    Přeji Vám, ať se vrátí a s tím, že mu došlo, že vy jste ta, s kterou chce zestárnout. A když se nevrátí, tak proto, že tam někde čeká něco, co by jinak ani přijít nemohlo 🙂
    Držte se!

    1. Lucie Author Odpověď

      Moc děkuju za Vaši podporu i za Váš komentář. Držím se. Poznávám. Objevuji. Učím se. Nevzdávám se. A dopřávám si čas. Protože ano, čas je nejlepší lékař. A i přesto, že je to v mnoha ohledech teď skutečně náročné, i přesto stále cítím, že je to správné. Je to ohromná změna, v mnoha ohledech, a není příjemná, to ne. Ale to žádné změny zprvu nejsou. Jenže – celý život je změna, my se měníme, krev se nám vyměňuje, vlasy se obměňují, srdce nám tluče. Chtít po životě, aby byl stejný, aby se věci neměnily, lidi neodcházeli,.. To je jako bychom si přáli, aby se neustále pohybující křivka na přístroji zaznamenávající tlukot srdce proměnila v nekonečnou rovnou přímku jistoty. A jistota – ta je jediná. Vždy když si na svoji myšlenku jistoty vzpomenu, když vidím tu vztekající se holku, co se stále brání a křičí, že žádnou změnu nechce, že chce, aby to bylo při starém, že se vrátí, že se to nějak udělá, aby se to všechno vrátilo do starých kolejí,… Vždy si v tom momentu vzpomenu na tu nekončící děsivě rovnou čáru, pak se usměju a těším se na to, co mi zkrátka tenhle houpák má přinést a na jaký vrchol mě zase odrazí. Ještě jednou děkuju za milý komentář a ať ty změny přijímáme a zvládáme s láskou v srdci :-). Lucija

  6. dzouhanna Odpověď

    Jste úžasná :-). Celý článek jsem probrečela protože hodně hodně moc se mnou rezonuje. Držím vám palce na další cestě k vlastní síle :-).

Přidat komentář k dzouhanna Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Budťe v obraze!

Sledujte Lucija stránku na Facebooku a palečkujte.

Navštívit

Nákupní košík