Přeskočit na hlavní obsah

Háčkovaný blog

Jsem šťastná! Jak jsem to udělala?

Tuhle myšlenku přemílám stále dokola. Došla jsem ke svému štěstí. Došla jsem k cíli. A nic mi tu nechybí. Jsem šťastná. Tečka. Není třeba nic víc dodávat. Došla jsem do blaženého cíle.

Jenže to mi nestačí! Pozoruji kolem sebe lidi, kteří šťastní nejsou. A trápí se. A snaží se! Dělají možné i nemožné, jenom aby došli k tomu vysněnému štěstí. A někteří! Někteří mi tvrdí, že šťastní jsou. Někteří jsou tak dobří lháři, že sami sobě nalhali, že jsou šťastní. A říkají mi: „Luci, já jsem šťastná.“ Říkají to bez úsměvu! Bez života! Se strachem! Bojí se, že jim to štěstí někdo vezme! A přitom neví, že štěstí se vzít nedá. Zkrátka, aby ten děsně dlouhý nekonečný nešťastný život přežili, sami sobě namluvili, jak vypadá štěstí. Ale nikdy ho neviděli. Protože kdyby ho viděli, nikdy by mi tuhle krásnou úžasnou větu neřekli s neštěstím v očích. Monotónním hlasem, který říká přesný opak jejich slov. Oni nejsou šťastní. To neštěstí z nich čiší a já ho vidím. A doufám, a pevně věřím a doufám, že se mýlím. Že nejsem jasnovidec a že jsou skutečně šťastní. Protože jestli ne. Jestli se topí v neštěstí, aniž by o tom věděli, pak se nedovedou ani zachránit. Když mají pocit, že mohou dýchat pod vodou a nadechnou se, tak se utopí. Nebudou se snažit ze všech sil vyplavat na povrch. Budou tam mrtví plavat pod hladinou a nikdy je nenapadne vyplavat nahoru! Za Sluncem! Z plných plic se nadechnout. Otevřít oči! A žít!

Možná slyším trávu růst. Možná řeším věci, které řešit nemám. Možná bych měla být šťastná z toho, že jsem šťastná a na zbytek světa se vykašlat. A mnoho lidí mi říká: „Luci! Proč to řešíš? Je to jejich věc. Jejich život. Nemůžeš všechny spasit.“ Jo asi jo. Jenže! Co když jim dovedu pomoct? Co když vidím a vnímám věci zkrátka jen proto, že moje hlava je tak děsně vnímavá, že dokáže vnímat víc. Jako pes, který slyší zvuky, které my lidé prostě neslyšíme. Ale víme, že on je slyší. A věříme jeho instinktům. Co když to, že slyším trávu růst, neznamená, že jsem blázen. Co když mám ve své palici jen poruchu, která prostě vnímá víc. Co když je to všechno pravda? Co když opravdu dokážu poznat, kdo je a není šťastný. Co když vím, jak lidi udělat šťastné? Co když se mi to občas i daří? Co když dokážu lidem ukázat něco, co beze mě nejsou schopni vidět. Co když dokážu tímhle svým prokletím, tím nekonečným přemýšlením, pozorováním a rozebíráním lidských vztahů, přátelství, lásky, nenávisti. Co když tím dokážu ostatním pomoct? Mohu si snad jen tak tiše sedět v té své bublině štěstí a sobecky si své štěstí nechat pro sebe?

NE! Nemohu. To bych nebyla já. Došla jsem do cíle. Jsem šťastná. A teď? Teď se chci vrátit a ukázat cestu těm, kteří tam ještě nedošli. Poradit jim. Vést je. Pomoct jim brodit řeky méněcennosti, vylézt hory beznaděje, vyjít z mlhy strachu. A proto teď sedím a píšu. Abych alespoň jednomu z vás ukázala, co je štěstí. Co je štěstí pro mě. Jak jsem k němu došla. A jak k němu dojdete vy. Abych vás inspirovala. Ukázala vám cestu, po které se máte vydat. A ne! Nečekejte, že vám teď dám jednoduchý návod na štěstí a spokojenost. Jít po té cestě musíte vy. Vy sami. A i přesto, že to vypadá, že půjdete po stejné cestě jako já, a že máme stejný cíl, není to pravda. Já vám ukážu svoji cestu, abyste vy mohli najít tu svoji vlastní. To jediné pro vás mohu udělat. Dát vám naději. Dát vám odvahu. Dát vám víru. Dát vám úsměv a kousek své energie – do začátku. 

Štěstí. To není nic jiného než naprostá spokojenost s tím, co teď máme. Nic víc. Žádné auto, krásná prsa, skvělá kariéra, štíhlé nohy, spousta přátel, velký dům, dlouhé vlasy, skvělý partner, dobré jídlo, spousta peněz, nekonečné cestování. Nic z toho není štěstí. Štěstí je uvnitř nás. A nádherné na něm je, že nejde vzít. Nikdo vám ho nikdy nemůže vzít. Teď jsem vám řekla něco, co jsem slýchala stále dokola. A přišlo mi to absurdní. Ujetý! Nic takového nemůže existovat! Přišlo mi to jako nesmysl. Byla to myšlenka, kterou jsem nedokázala pochopit.

Proč si myslím, že zrovna já vám to dokážu vysvětlit? Jeden moudrý muž mi kdysi řekl, že být moudrý neznamená být chytrý, ale zakusit si obě strany. Být chudákem i králem. Být hezký i ošklivý. Být šťastný i nešťastný. A měl pravdu. Je třeba poznat obě strany, abyste je mohli pochopit. Abyste viděli, kde je ta rovnováha. Abyste mezi nimi mohli vytvořit nějakou cestu. Abyste mohli těm, co jsou na té druhé straně, pomoci, tak musíte prostě vědět, kde jsou. Jak se cítí. Jak jim je. Co zažívají. Co je pro ně důležité.

Takže proto! Proto vám dokážu poradit, kam se máte vydat. Protože já jsem většinu svého krátkého života byla nešťastná, děsně nešťastná. Celý ten život mi přišel nechutně dlouhý a já jsem si říkala, co s tím vším časem sakra budu dělat!?!? A děsilo mě, že jsem teprve tak ve třetině a celý život mám před sebou. Těšila jsem se až to skončí. Opravdu, ze srdce jsem se těšila na to, až budu v cíli. Až usnu a už se nevzbudím. A protože tenhle život se nedal snést, občas jsem i přemýšlela nad tím, že to skončím rychleji. Opravdu, já jsem upřímně nechtěla žít. No jenže měla jsem kolem sebe skvělé lidi. Lidi, které jsem měla ráda. A nedokázala jsem připustit, že bych jim způsobila takovou bolest, jako je ztráta blízkého člověka. Tenkrát, bylo mi osmnáct, jsem dokonce ve tři ráno vymyslela svoji teorii sloupů. Teorii, která říkala, že dokud ty sloupy stojí, není možné spáchat sebevraždu. Že dokud kolem sebe máme nějaké lidi, nejsme schopni to ukončit. O čtyřech sloupech jsem tenkrát, 27. června 2010, napsala báseň.

„Nemůžeš vybírat, ale jenom brát,

je to tvá rodina, co u tebe stojí.

Budou tu vždy, budou tu napořád.

Většina ran se díky nim zhojí.

 

První sloup ze čtyř tě vede životem,

avšak ty sám jsi vlastním pilotem.

Stojí tu pevně, i když prší,

 láska ze sloupu k tobě srší.

 

Tvá druhá rodina je pečlivě probraná.

Kolik v ní máš sester a kolik bratrů?

Nezáleží na tom, jak je rozlehlá.

I jeden člověk umí dělat lásky vatru.

 

Druhý sloup ze čtyř tě vede životem,

avšak ty sám jsi vlastním pilotem

Tu pyramidu z lidských těl

máš pod sebou, jak si vždycky chtěl.

 

Ty sám si ale řídíš štěstí,

tak nepodceňuj sebe sama.

Bojuj za vše s rukou v pěsti

a nikdo tvou duši nemůže zlámat.

 

Třetí sloup ze čtyř tě vede životem,

avšak ty sám jsi vlastním pilotem.

Stojíš tam jediný a nahý,

avšak vyplatí se všechny tvé snahy.

 

Máme však potřebu zbavovat se srdce,

ať stará se o něj někdo jiný.

Starat se o to naše se nám sice nechce,

však pro srdce druhého máme velké činy

 

Čtvrtý sloup ze čtyř tě vede životem,

avšak ty sám jsi vlastním pilotem

Stojí tam sice jeden jediný,

však jeho velikost vrhá stín na ostatní činy.

 

Čtyři sloupy složené z lidských těl

stojí tu a jejich výška se stále mění.

Však lidé jsou křehcí, a i kdyby si chtěl

aby byli věční, zradí, či zemřou věrni.“

 

Lidí kolem sebe jsem si cenila nade vše. Cenila jsem si jich víc, než sama sebe. A byly momenty, kdy jsem prostě byla tak nějak sama. Sama v davu. Nic horšího asi neznám. Ty lidi se mnou byli, nikam neodešli, ale nerozuměli mi, neslyšeli mě, nevěděli, o čem mluvím. A tak jsem najednou zjistila, že jsem pořád sama. Sama se sebou. A sama sebe jsem neměla ráda, nenáviděla jsem se, připadala jsem si jako blázen! Vždyť jsem v osmnácti psala báseň o sloupech! Víte kolikrát jsem to někomu řekla, a kolikrát se mi ty lidi vysmáli? A moje teorie říkala:“ Tak teď! Teď už můžeš! Teď už tě nic nedrží, nic nemáš. Ani sebe, ani lidi kolem. Teď to můžeš skončit.“ No ale já mám tuhý kořínek, a tak moje šílená hlava vymyslela pátý sloup. Sloup, který není vidět, sloup, kterému mnoho lidí nerozumí, sloup, který je ale ze všech těch sloupů nejdůležitější. Seděla jsem tenkrát na zahrádce s přáteli, pili jsme pivo, všechno bylo báječné, všichni se bavili, a já tam seděla s telefonem v ruce a psala další báseň. Dva roky poté, 4. srpna 2012, jsem napsala pokračování básně o čtyřech sloupech.

 

„Čtyři sloupy složené z lidských těl,

jejichž výška se stále mění,

se zdají jako to jediné, co by si měl,

však je tu ještě jisté snění.

 

Jistý svět, ve kterém můžeš dokázat žít,

můžeš mít naději, že vše bude lepší,

ale jistě, vše přeci jiné může být,

však jen Ty sám to můžeš zlepšit.

 

Je to Tvá víra, co Tě může táhnout dál.

Mnoho lidí ale nedokáže věřit,

ale Ty věř, že vše se zvládnout dá

a neuč se tou mocnou vírou šetřit!“

 

Tak a tahle víra mě držela při životě dál. Prostě sem věřila, že to bude lepší. Že mi bude fajn. A skutečně bylo! Moje mocná hlava vymyslela bomba plán! Vsugeruju si štěstí. A tak jsem si vymyslela, co všechno chci, dosáhla jsem toho a byla jsem přesvědčená, že jsem šťastná. Byla jsem přesvědčená, že tohle je štěstí. A nikdo by mi tenkrát nevymluvil, že tomu tak není. Proto naprosto respektuji a chápu ty, co mi neustále s nešťastným výrazem popisují, jak šťastní jsou. Je to naše obrana. I naše tělo omdlévá, když nás něco opravdu hodně bolí. Naše tělo je milosrdné. Ví, že naše vědomí, naše hlava, naše psychika, by tu bolest nezvládla. Proto lidi, kteří se bojí, kteří nemají naději, kteří nevěří na opravdové štěstí. Tito lidé začnou věřit tomu, že štěstí je něco jiného. Řeknou si, že jsou šťastní, i když tomu tak není, zavřou se do své bubliny a nedej bože, když jim tu bublinu někdo propíchne a oni své štěstí najednou ztratí. V téhle šťastné bublině jsem byla i já. Byla jsem hubená, tancovala ve dvou tanečních skupinách, a tanec jsem milovala. Studovala práva, takže jsem měla našlápnuto k tomu velkému snu „změnit svět“. Měla jsem skvělého přítele. Báječné přátele. Pěkný byt. Práci. Dost peněz. Měla jsem všechno!!! Všechno, co by si dvacetiletá holka mohla přát.

A bum! Přehnala jsem to! Neposlouchala jsem sama sebe. Poslouchala jsem jen ostatní. Zavřela svoje já do miniaturní místnůstky, kde nemohlo dýchat. Chtělo vzduch! Chtělo svobodu! Chtělo žít! A umíralo. A tak z plna hrdla začalo křičet! Křičet o pomoc! A křičelo hlasitě! Tak hlasitě, že mě z toho rozbolela hlava. Ta hlava mě bolela měsíc a půl. Měsíc a půl tam ve mě moje já vytrvale křičelo, paralyzovalo mě do totální beznaděje, neštěstí. Mohla jsem jen ležet. Nemohla jsem tančit! Nemohla se jít ani projít. Nemohla jsem nic. To proto, že ten život, který jsem žila, jsem nežila pro sebe. Žila jsem pro ostatní. Žila jsem v přetvářce. Sama sebe jsem neměla ráda. Nenáviděla jsem tu holku, co si píše básničky! Co pořáááád přemýšlí! Co má velkej zadek! Jak vrata do garáže! Takže nikdy nebude moct tancovat, jak by chtěla! Má kulatý záda a plochý nohy! A nikdy nebude tancovat! Nikdy se nebude moct živit tancováním, protože je na to malá! Protože nikdy nenarovná záda! A nikdy nebude mít klid v hlavě! A nikdy jí nikdo nepochopí! A když bude sama sebou, zůstane sama! A ona tak toužebně chtěla někam patřit. Tak moc chtěla! Že sama sebe zavřela za mříže a předělala se do holky, kterou by mohla mít ráda. Kterou by mohli mít rádi ostatní! A byla empatická a přesně věděla, jak má vypadat, co má dělat, jak se má chovat, aby se těm ostatním líbila. Aby ji měli rádi!  A měla tu holku ráda! Tu holku, kterou vytvořila! A čím víc jí měla ráda, tím víc sama sebe nenáviděla. A čím víc tu její přetvářku měli rádi ostatní, tím víc jí bylo líto, že taková není. Že vlastně nemají rádi jí samotnou. Ale jenom její masku. A bála se. Moc se bála tu masku shodit.

A tak jsem si díky tomuhle všemu prošla parádním peklem, který trvalo celou věčnost. Kdo není v obraze, tady je článek: „Chcete zažít štěstí? Zacpěte si nos!“

Byla to jedna z nejlepších věcí, co se mi stala! Opravdu! To peklo za to stálo! Jen díky tomu peklu jsem prostě musela začít přemýšlet nad tím, jak žít, co dělám špatně. Nad tím, jak dosáhnout toho opravdového štěstí. Víte, kdybych nezažila to peklo, nikdy by mi nedošlo, že plavu pod hladinou. Že nedýchám z plných plic. Že zkrátka jen přežívám. Že nežiju. Jen díky tomu, jsem s tím mohla začít něco dělat. A bylo to děsný! Bylo děsný si uvědomit, jak děsně nešťastná pořád jsem! Bylo děsný si uvědomit, že nikdo z těch lidí kolem, mě vůbec nezná. Bylo děsný se rozejít s člověkem, kterého jsem upřímně milovala. Protože jsem cítila, že pro něj nejsem dost dobrá. Protože jsem cítila, že k němu nedokážu být upřímná. Protože jsem nedokázala být upřímná ani sama k sobě. Protože mě sice přijal do svého světa, ale já toužila mít svůj vlastní a věděla jsem, že jdeme každý někam jinam. A to i přesto, že jsem vlastně vůbec nevěděla kam! Bylo děsný, že jsem všechny své sny stále ničila v základech! A místo toho, abych vymyslela, jak si je splnit, jsem jen dokola vymýšlela výmluvy před sebou samou, proč to není možné. Netancuješ, protože na to nemáš postavu a dispozice. Nepíšeš, protože by to nikdo nečetl. Neděláš háčkovanou módu, protože by to nikdo nekupoval, protože je to drahé, protože to neumíš, nestudovala jsi to, protože je to zkrátka nesmysl. Nebudeš nikdy lidi učit, protože je nemáš co učit, protože jsi moc mladá, protože nejsi učitelka. Nebudeš mít skvělého chlapa, protože je s tebou k nevydržení, protože jsi prostě děsná, náladová, hysterická, šílená! Jak já jsem se nenáviděla!

A když jsem dostudovala práva a nevěděla, co dělat. Zavál mě život do Prahy. Přestěhovali jsme se tam s Petrem. Už když jsem tam šla, byla jsem neuvěřitelně nešťastná. Začala jsem tam tenkrát zobat i pilulky štěstí, abych to nějak přežila. NE! Spíš aby to Petr přežil. Nebyla se mnou řeč. Nic mě nezajímalo. Nic se mi nechtělo. Denně jsem plakala. Nevěděla jsem proč. Nebo věděla, byla jsem prostě v háji! V totálních sračkách! A nevěděla jsem, co s tím. Jak moc jsem byla v háji jsem zjistila, když jsem si zpětně přečetla další pokračování básně o čtyřech sloupech. Když jsem tu báseň četla, vůbec jsem jí nepoznávala. Nepamatuju si, že jsem ji psala. Vytěsnila jsem ji. Bylo mi tak příšerně, že jsem to raději opravdu zapomněla. Tu báseň sem dávám proto, protože je dokonale autentická. Jsou to reálné myšlenky, které jsem tenkrát opravdu cítila. Tuhle báseň si přečtěte až nebudete u sebe mít okno, ze kterého by se dalo skočit. Protože já, vždy když si ji čtu, jsem z ní neuvěřitelně vyděšená. Tohle je ta největší depka, kterou jsem kdy zaznamenala. Tohle je ten největší zázrak. Opravdu. I přes tyhle myšlenky jsem stále tady! Pořád žiju! A už jsem šťastná! Je to zázrak! A tak po dalších třech letech, 8. října 2015, jsem napsala další pokračování čtyř sloupů.

 

Čtyři sloupy složené z lidských těl,

jejichž výška se stále mění,

jsou to poslední, co by si chtěl,

když přijdeš o svou víru, o své snění.

 

Čtyři sloupy z lidských těl tady stojí

a najednou je jejich hodnota záporná,

Tvou nechuť žít tyhle sloupy nezahojí,

tuhle tvou myšlenku nikdo z nich nezná.

 

Chceš být sám, nezodpovědný za cítění ostatních.

Chceš být sám, abys mohl přestat žít.

Jak zničit je, jak udělat nic z těch sloupů tvých?

Abys mohl mrtvý už v hlavě nic nemít.

 

Nechceš nikoho vystavit té ztráty tebe,

i když máš pocit, že už za nic nestojíš.

Až budeš končit, chceš tam mít jen sebe,

o nikoho dalšího teď prostě nestojíš.

 

Jak být sám, jak se jich zbavit?

Když do posledního sloupu všichni tu stále jsou?

Můžeš se pokusit ty jejich pokusy pomoci zmařit

a všechny je odehnat tvou náladou zlou.

 

S tvým vlastním sloupem se už vypořádáš lehce,

vždyť zbylo z něj už jen to holé lidské tělo.

Čekat na zázrak se ti už prostě nechce,

i když možná někdy by se ti ještě chtělo.

 

A tak s vervou odkopáváš všechny kolem sebe,

abys mohl zmizet z toho světa krásného,

protože nic krásného nevidíš kolem tebe

a nechceš bolestí zasáhnout ani tvého známého.

 

Tak, teď jsem vám dala několik autentických důkazů, že co se týče štěstí, jsem opravdu moudrá. Byla jsem nešťastná. Byla jsem na dně. Už si ani nedovedu představit, jak hluboké to dno bylo a už si ani nevybavuji tu dlouhou cestu, kterou jsem musela urazit. A teď? Teď jsem šťastná. Opravdu šťastná. Takže teď vám díky tomu, že jsem zažila obě strany, mohu pomoci s tím, jak dojít ke štěstí. Říci vám, jaký je rozdíl mezi mým starým já, mým nešťastným já, a tím současným, tím šťastným.

JSEM TO JÁ!

Moje teorie sloupů byla skvělá! Ale svým způsobem to byla děsná blbost! Když jsem tu teorii vymyslela, byla jsem přesvědčená, že ty tři sloupy – rodina, přátelé a partner, že jsou důležitější než já sama. Měla jsem všechny ty lidi radši, než sebe samu! Vždycky jsem jim dávala přednost. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, co si budou myslet! Co chtějí oni! Jak JE udělám šťastné! Ale nikdy jsem si nevzpomněla na sebe! Že bych se měla zamyslet nad tím, CO CHCI JÁ! Že jsem taky člověk! A že na sebe taky musím brát ohledy! Především na sebe! A myslela jsem si, že mohu žít, když se nebudu mít ráda. Když se budu podceňovat. Když se budu měnit pro ostatní. Teď už vím, že ten můj sloup, ten je ten nejdůležitější! A překvapivě, když si zpětně svoje básně přečtu, jako bych to tušila od začátku!

Popis mě samé, toho mého sloupu, ten nebyl nijak negativní. Právě naopak. Ten verš přeci říká:

„Ty sám si ale řídíš štěstí,

tak nepodceňuj sebe sama.

Bojuj za vše s rukou v pěsti

a nikdo tvou duši nemůže zlámat.“

Vidíte? Vždyť JÁ SAMA od začátku tvrdím, že já sama si řídím štěstí. Jen jsem byla slepá. Nevěděla jsem, že to vlastně dávno vím.

A navíc! Každý refrén té básně obsahuje tuhle krásnou větu: 

„Třetí sloup ze čtyř tě vede životem,

avšak ty sám jsi vlastním pilotem.“

Vždy jsem věděla, že to řídím já. Že to je na mě! Jen jsem si to neuvědomovala. Jen jsem se děsně bála převzít odpovědnost za své štěstí a pořád jsem ho hledala venku. Děsilo mě pomyšlení na to, že si za všechno můžu já sama. A to je to, co se vám tímhle děsně dlouhým článkem snažím říct! Můžete být šťastní! Všichni můžeme! Stačí jen přijmout to, kým jsme. Stačí se mít jen rádi. Respektovat sám sebe. Vědět, že my sami jsme pro nás samé tím nejdůležitějším sloupem. To  my sami se musíme mít rádi. To my sami k sobě musíme být upřímní. To je jediný rozdíl mezi tou nešťastnou holkou z minulosti a mnou.

Přijala jsem všechny své chyby. Našla jsem ve svých chybách ohromné výhody. A jsem si jistá, že každý z nás to dokáže. Přestala jsem sama sebe peskovat za věci, které mi na mě vadily. Začala jsem hledat způsob, jiný úhel pohledu, jak mít všechny ty mé chyby ráda.

Nedávno jsme s Petrem vyfotili tuhle fotku a když jsem ji viděla, dojala mě.

Proč? Protože z tý holky, co tam stojí, čiší neuvěřitelná síla! Neuvěřitelný odhodlání! Ohromný klid! Smíření! Moudrost. Čiší z ní hrdost. Sebevědomí. Ona ví, kdo je. Nestydí se za to. Nemá se za co stydět. Je to ona. A nezmění se. Nikdy se nezmění. A ta holka – to jsem já!

Na té fotce mám o deset kilo víc než v dobách, kdy jsem byla nešťastná. A v těch dobách, kdy jsem byla nešťastná, jsem si stejně pořád myslela, že jsem tlustá a že mám velký zadek. Jo, nejsem žádná štíhlá modelka. Nejsem. Ale ani nebudu. Já mám prostě zadek po mámě. Tak to je. A chodívala jsem běhat, abych zhubla. Držela diety, abych zhubla. Dělala jsem spousty věcí jen pro to, abych zhubla. A byla jsem nešťastná. Protože jsem se prostě neměla ráda. Takže! Chcete být šťastní? Podívejte se do zrcadla, usmějte se a řekněte si: „Teda mě to sekne!“ A mějte se rádi!

Mít se rád, to neznamená, že se předěláte do nějakého vašeho vzoru. A pokud jsem já váš vzor, na kolenou vás prosím, neměňte se. Nechtějte být jako já. Mějte se rádi. Sami sebe. Vezměte všechny své chyby a buďte na ně hrdí! Každá vaše chyba je i vaše úžasná nepřekonatelná výhoda. Vždycky!

Řeknu vám své chyby. Jsem nepřizpůsobivá. Jsem tvrdohlavá. Jsem snílek. Jsem bordelář! Jsem ukecaná! Děsně ukecaná! No a díky všem těmhle mým chybám jsem to já. Dokázala jsem z nich udělat přednosti! Výhody! Ta nepřizpůsobivá začala podnikat a začala tvořit svůj svět, aby mohla žít podle sebe. Ten snílek prostě snil, i když se to mému okolí nehodilo do krámu. Ta tvrdohlavá si ty sny nenechala vymluvit, a začala z nich tvořit skutečnost. Ten bordelář je kreativec a tak vytváří háčkované krásy, ze kterých se tají dech. A ta ukecaná vám teď píše tenhle článek a vypráví vám své příběhy, zkušenosti, myšlenky. Takže na všechny své „chyby“ jsem hrdá! Už to nejsou chyby! Jsou to přednosti. A já je zbožňuju.

Ale nebylo tomu vždycky tak, byla jsem špatná z toho jaká jsem. Byla jsem přesvědčená, že jsem špatná! Ale nejsem špatná. Jsem jen jiná. A tak půjdu po své cestě. Protože je to můj život. Jenom můj. Nikoho jinýho. To já ho žiju. To já vím, co se mi stalo, co mám za sebou. To jen já dokážu říct, co se mi honí v hlavě. To jen já vím, co a koho mám ráda. Co mě baví. O čem sním! A nikdo jiný mi nemůže říct, jak to mám já. A stejně tak ani já vám nemůžu říct, co přesně máte dělat. Já vás jen žádám, přijměte se. Přijměte sami sebe přesně takové, jací jste. A nenechte si namluvit, že byste měli být jiní! Všichni do jednoho jsme výjimeční a obdivuhodní.

Zasněte se! Nebojte se! Dovolte svému dětskému upřímnému já se zasnít. Říct, co by si přálo. Ať je to sebevětší blbost. Ať je to sebešílenější sen! Jestli chcete, klidně sázejte ředkvičky, udělejte kosmickou loď, která porazí rychlost světla, klidně třeba zpívejte, tancujte, pište, něco tvořte! Je to fuk! Když jsem jela stopem, potkala jsem týpka, který se živí tím, že shání rekvizity do reklam. Chápete to? Nikdy mě nenapadlo, že se někdo může živit tím, že je v reklamě stůl. A on se tím živí! A baví ho to! Každý z nás může dělat COKOLI! Opravdu cokoli! Já jsem toho živým důkazem. Vždyť jenom háčkuji.

A víte, co se stalo tím mým háčkováním? Povolila jsem té malé Lucince ve mě, aby si mohla něco přát. Aby za tím šla. A povedlo se jí to. Nám se to povedlo. Mě se to povedlo. A díky tomu teď vím, že všechno je možné. Díky tomu teď mám sny a už nevymýšlím důvod, proč je neuskutečnit. Jak obhájit sama sobě svoji neschopnost. NE! Teď hledám způsoby, jak to udělat! Chci tancovat! Chci! A tak budu mít vystoupení se ZUŠkou. Nějak se začít musí! K narozeninám si dám taneční video. A je mi fuk, jestli bude mít úspěch! Mě to prostě baví. Dělám to ráda. Miluju to. Dělám to proto, abych to dělala. Nic víc! A to, že jsou nějaké zaběhlé způsoby, a že vám někdo namluví a řekne, že něco nejde, to je prostě blbost. Mě taky namluvili, že nemůžu tančit, protože mám velký zadek, protože mám kulatá záda, protože neudělám provaz. Ano, do baletu mě nejspíš nevezmou. Ale já si můžu tančit po svém. A vím, že to jde! Věřím, že to jde! Vždycky to jde! Vždycky! Musíte si jen věřit. A věřit neznamená doufat. Věřit, to znamená vědět. A i kdyby vám dali tisíc důkazů, že to není pravda. Pak víra, je mnohem silnější. Nedá se zlomit. Pokud skutečně věříte.

JO! Být šťastný je něco jako být blázen!

A nestydět se za to! Věřit svému úsudku, instinktům, svým tužbám, snům, citům. Věřit sám sobě! Zkrátka vědět, že máte pravdu! Stát si za tím! A přes všechno za tím jít. Štěstí to je být sobec, neposlouchat ostatní. Najít lidi, kteří vás mají rádi. Kteří vás respektují. Kteří chtějí, abyste byli šťastní. A mají rádi vás! Ne jen jejich představu o vás! Ne vaši představu o vás. ALE VÁS!

Jasně. Láska. Ta je bezpodmínečná. To je, když vás má někdo rád přesně takové, jací jste. Těžko tomu uvěřit, když sami sebe nemáte rádi. Také mi to tenkrát přišlo jako hloupost. Bylo to nereálné. Aby mě měl někdo rád takovou, jaká jsem. Protože ani já sama jsem se neměla ráda. A tak jsem se bála světu ukázat, kdo skutečně jsem. Ale už se nebojím. Já se mám ráda! A skutečně jsem nalezla lidi, kteří mě znají. Kteří mě skutečně mají rádi takovou, jaká jsem. A ukazuji jim ze sebe, co nejvíc mohu. I to, co třeba ještě až tak úplně ráda nemám. A najednou zjistím, že mě mají pořád rádi. A pomáhají mi tak se mít taky ráda. Tihle lidi kolem mě, ti mě dostali tam, kde jsem. Pomohli mi. Neuvěřitelně mě pomohli najít si cestu sama k sobě. A ti ostatní, ti co mě rádi nemají, snaží se mě měnit, snaží se mi namluvit, že jsem špatná. Tak na ty prostě vypláznu jazyk a jdu dál 🙂 .

Štěstí má jen jednu vadu. Když přijmeme totiž sami sebe a na ty, co to nepřijmou vyplázneme jazyk. A pošleme je pryč. Pak najednou začnou lidi odcházet. A když máte kolem sebe třicet přátel, možná vám zbude jen ten jediný. A možná vám nezbude nikdo. Zbudete si sami. Pokud se ale rozhodnete být skutečně šťastní, podstoupíte tohle riziko. Protože, kdo neriskuje, nic nezíská. A to, že všichni odešli, jen dokazuje, že jste byli vlastně stejně celou dobu sami. Štěstí, přátelství, láska. To se nedá změřit počtem přátel, počtem liků na facebooku, počtem milenců. Můžete mít jednoho jediného přítele, který vás bude mít bezmezně rád a nebudete potřebovat nikoho dalšího. Když nebudete sami sebou, nikdy toho člověka nemůžete najít. Nejspíš ho nenajdete. Schováte-li sami sebe před nepřáteli. Schováte se i před přáteli. A to je podle mě velmi vysoká daň za vaše bezpečí.

Štěstí, to pro mě znamená, nemít strach. Být svobodná a vážit si sama sebe. Moct dělat cokoli chci, přirozeně, bez rozmyslu, zkrátka jen proto, že jsem. Tohle štěstí mi nikdo nikdy nemůže vzít. Je ve mě! Je tam schované a já si ho hýčkám. Nemůže mě nikdo urazit, protože se nestydím za to, co se stalo. Vím, co se stalo. Znám svůj život. Já jediná ho znám celý. A nikdo ho nemůže soudit. Stejně jako já nikoho nesoudím. Štěstí pro mě znamená, nebát se konkurence. Radit jí. Přestat se bát, že mě někdo zkopíruje, protože vím, že jsem originál. A každá kopie, bude vždycky jenom kopie. Štěstí znamená pomáhat své konkurenci a uvědomovat si krásu našich odlišností. Štěstí je vděčnost, za to, že žiju. Za to, že jsem jaká jsem. Za to, že jsme každý jiný. Kdyby byli všichni jako já, daleko bychom nedošli. A já si vás všech neuvěřitelně vážím. Za to, co umíte. Za to, jací jste. Ať už jste jakýkoli.

Štestí! To znamená ŽÍT!

Bez ohledu na to, s kým.

Bez ohledu na to, jak dlouho.

Bez ohledu na to, kde.

Tak žijte! A svůj život si zplna hrdla užijte!

 

 

Další články

I v mé pohádce je sedmihlavá saň.

Článek „Proč nedělám práva? Má to háček.“ s sebou přinesl tolik díků, gratulací a nadšení. Tolik,...

Co se skrývá za háčkovanými šperky?

Kdekdo by Vám řekl, že nic. Pouze příze, která je nějak smotaná dohromady. Ano, to...

Prostě něco dělejte! A neptejte se proč.

Pamatuju si to jako včera. Seděla jsem na schodech v Pomezí, studovala právnickou fakultu v Brně a...

8 Komentáře

  1. Jan Duda Odpověď

    MILÁ LUCIE, TAK JSEM SI OPĚT JAKO VŽDY PĚKNĚ POČETL. STÁLE UKAZUJETE VAŠI VELKOU SCHOPNOST PĚKNĚ VYJADŘOVAT VAŠE CÍLENÉ MYŠLENKY A UŽ NEMÁM POCHYBY O TO, ŽE JE JEDNOU USPOŘÁDÁTE DO MALÉ KNÍŽEČKY S VHODNÝMI KRESBAMI VÁMI ZVOLENÉHO AUTORA /AUTORKY/, KTERÝ JE S VÁMI DUŠEVNĚ NA STEJNÉ LODI, A BUDE TO KRÁSNÉ DÍLKO PRO POTĚCHU DUŠE A OČÍ. UŽ TO VIDÍM. RÁD SEM ČAS OD ČASU ZABLOUDÍM, ABYCH NĚCO NALEZL, VŽDY ÚSPĚŠNĚ. DĚKUJI. ŠTĚSTÍ JE MIMO JINÉ TAKÉ TO, ŽE JSEM VÁS POTKAL A MÁM MOŽNOST SI S VÁMI ČAS OD ČASU POVÍDAT. I NA TOTO TÉMA. PŘEJI DALŠÍ INSPIRACI A VÝSLEDKY. MĚJTE SE HEZKY, AŤ VÁS SLUNÍČKO HŘEJE NA TĚLE I NA DUŠI. HONZA D.

    1. Lucie Author Odpověď

      Moc děkuji za krásný komentář :-), za krásná slova i za podporu. Knížečka bude, jen to ještě potrvá, musím trošičku dozrát :-). Užívejte života :-). S háčkem v ruce zdraví Lucija 🙂

  2. mamuša Odpověď

    Ahojky Lucinko, teda Ty umíš překvapit. Sloupy zamrazily, ale další úvahy a pochopení Tvého sloupu jsou super. Máš fakt vlohy začít psát. Článek jsem dočetla v práci. Doma při kafíčku čas nestačil. Jsi upovídaná, jak sama píšeš a víme. Krásné šaty jsi uháčkovala, sympatické fotky v nich nafotila. Sluší Ti to, a ty krásné dlouhé vlasy. Pořád máš ten nápad je ostříhat ?! Měj se a pozdravuj, mamuša z Lípy .

    1. Lucie Author Odpověď

      Krásný den :), článek je dlouhý, vím. To bych nebyla já :-D, kdyby byl krátký :-). Šatičky jsou nádherné, zákaznici vyloženě závidím. A fotky fotil Péťa :-), je to šikula prostě ;). A vlásky někdy ostříhat chci, jen ještě nevím kdy. Teď se mi to moc nehodí 😀 – čeká mě taneční vystoupení na jevišti a natáčení tanečního videa, a tam prostě chci mít svoje dlouhé vlasy :-). Tak uvidím, jestli ten dobrý skutek vůbec někdy vykonám, ono totiž asi pořád bude něco :-D. Ale o kousíček už jsem je zkrátit musela, byly úplně bez života, potřebovaly to jako sůl. Ale ony jsou to takové koňské žíně :-D, rostou děsně rychle, takže žádné strachy ;-), myslím, že budu vždycky dlouhovláska :-). Mějte se krásně. Lucija

  3. Kateřina Odpověď

    Ahoj Luci.moc ti gratuluji k tomu že jsi přišla na to jak být šťastný…. Ty jsi to dokázala a moc ti to přeji…. S láskou Kateřina

    1. Lucie Author Odpověď

      Moc děkuji za krásný komentář :-). Ano, dokázala. A pevně věřím tomu, že tento článek bude vodítkem mnoha dalším lidem. Co já bych tenkrát dala za to, kdyby mi někdo šťastný takto otevřeně svoji cestu ke štěstí svěřil. Přeji krásné dny :-). A ať se máme rádi, nejen navzájem ale hlavně sami sebe :-). S háčkem v ruce zdraví Lucija

  4. Kateřina Odpověď

    Lucinko ne každý to tak dokáže…. Je to dlouhá cesta sama vím o cem mluvím…..

    1. Lucie Author Odpověď

      Pevně věřím, že každý. Skutečně každý dokáže cokoli bude chtít. Je jen důležité za tím jít, nevzdávat se a jít. Být sebekritický a hodně přemýšlet nad tím, proč se nám v životě děje to, co se děje. Protože podle mě za všechno, co se nám v životě děje si můžeme jen a jen my sami. Nikdo jiný. A z proher, smutných chvílí, ošklivých zážitků bychom neměli být smutní. Neměli bychom si za ně nadávat a vyčítat si je. Prostě jsme to nevěděli a teď se můžeme poučit a nebo to dělat pořád stejně a být tak v kolečku, kdy si budeme pořád stěžovat. A já v tom kolečku byla dost dlouho, vím o čem mluvím a vím, co jsem v tu chvíli cítila. Beznaděj. Neschopnost. Popostrčil mě tenkrát můj přítel. Začal mě učit. Že lidi se ke mě chovají tak, jak jim to dovolím. Dostanu tolik peněz, kolik si sama řeknu. Lidi si mě budou prostě vážit jen tak, jak si já vážím sama sebe. Chtěla jsem změnit svět. Aby byl hezčí, aby se k sobě chovali lidi líp a myslela jsem si, že to dokážu, když budu někde nahoře, v politice třeba. Pak mi došlo, že krása tohoto světa, to, jak se k sobě lidi chovají, začíná od každého z nás. A že to nejlepší, co mohu udělat, je být sama šťastná a pak v té náročné cestě podporovat ostatní. Kdybychom před tisíci lety řekli, že budeme lítat, možná by nás upálili. Dnes je letadlo vcelku běžná věc. Tak kdo může říct, že nemohou být všichni šťastní? Stačí jen chtít :-). A hlavně! VĚŘIT! Víra hory přenáší :-). Přeji vám krásné dny plné úsměvu, odvahy a hlavně té víry v lepší svět, v lepší zítřky :-). S láskou Lucija

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Budťe v obraze!

Sledujte Lucija stránku na Facebooku a palečkujte.

Navštívit

Nákupní košík