Přeskočit na hlavní obsah

Háčkovaný blog

Můj první výrobek? Šaty za milion!

Nesla se po ulici, zamyšleně hleděla do výloh s oděvy, něco hledala, toužila po něčem jiném, originálním, výjimečném, svém. Nic nenacházela, vše bylo takové fádní, unylé, stále stejné. Všechny ty látky a střihy. Nebylo tam nic, co by vyčnívalo z davu. Nic, čím by se mohla odlišit od ostatních. Vždyť ona je přeci dáma! Ona je někdo! Je chytrá, krásná, úžasná! Ona přeci potřebuje šaty, které budou jako ona!

Minula výlohu galanterie, jen tak bez povšimnutí. Ušla ještě pár kroků, a najednou je uviděla. Dokonalé šaty! Unikátní střihem, barvou i celou svou výrobou. Šaty, které byly přesně jako ona! Komplikované, výjimečné, plné energie. Byly háčkované. Celé ručně háčkované. Složené z desítek hodin čisté ruční práce. Sukně byla háčkovaná plným vzorem, ale jen pod zadek, dál už se rozšiřoval děrovaný průhledný vzor posetý maličkými pecičkami. Háčkovaný vzor na břichu byl taktéž děrovaný, na břichu přeci není co skrývat. Vzor na prsou byl opět plný. Všechny důležité části ženského těla byly skryty, zato záda, ta byla holá. Úplně! Holá záda, to má šmrnc! Dokonalá představa šatů! Ty prostě musela mít!

Vrátila se zpět o pár kroků do té galanterie, které si předtím ani nevšimla. Popsala paní za pultem svoji dokonalou představu nádherných šatů, nakoupila balík slunečně žluté příze a běžela za ženou, která jí jistě tyto nádherné šaty vyrobí.

Její babička, velmi moudrá žena, s úsměvem a nadšením vyslechla představu své marnivé vnučky. Vytáhla štos časopisů háčkované módy, podala je vnučce a nechala ji, ať si své šaty vymyslí. Ta holka listovala celé odpoledne časopisy a nenašla nic. Nic kromě děrovaného vzoru na sukni. Babička nelenila, vytáhla ze šuplíku háček a začala háčkovat první část vysněných šatů. Vnučka poděkovala, sedla na kolo a svištěla domů.

Doma přemýšlela, seděla u internetu a hledala. Hledala inspiraci, hledala vzor, který bude tím správným vzorem na zbytek jejích šatů. Každý střih či vzor, který se jí zalíbil, si uložila do složky „moje šaty“ a když už byla složka víc než plná, vše znovu otevřela, aby představu svých šatů dokončila. Byla perfekcionista, vše muselo být perfektní. Ty šaty musely být perfektní! K půlnoci, když už se jí zavíraly oči, je dokončila. Dokončila své dokonalé šaty, ve své hlavě. Zatím jen a pouze ve své hlavě.

Druhý den nadšeně sedla na kolo, vydupala serpentiny a už si to z kopce svištěla k babičce. Vítr ve vlasech, dokonalá představa v hlavě. Babička už od rána háčkovala prvopočátek pracných šatů. Ta nevděčná a marnivá holka byla ale nespokojená. Sukně byla příliš široká. Krásný vzor, který vybrala, nebyl vůbec tak pěkný jako na obrázku. Ubohá stará žena se svými zesláblými prsty nedokázala všechna řetízková oka správně utáhnout do stejné velikosti. Její slábnoucí zrak jí už nedovoloval celý vzor uháčkovat přesně tak, jak bylo vyobrazeno na schématu. A tak ta nevděčná vnučka celodenní práci své babičky vzala a začala nemilosrdně párat.

Při párání jí došlo, že se ve svém perfekcionismu nemůže spolehnout na nikoho jiného než na sebe. Že si své šaty musí uháčkovat sama! Že si své šaty chce uháčkovat sama! Její babička vždy říkala: „Chci, a proto musím!“ A proto musela! Musela se naučit háčkovat a jít za svým cílem, protože jinak by své šaty nikdy nezískala. Uměla háčkovat. Uměla řetízkové oko a dlouhý sloupek. Pomocí těchto dvou prvků před deseti lety své kočce uháčkovala dečku pro její koťata. Uháčkovat šaty? To je hračka.

S vypáraným klubkem sluníčkové příze šla za svojí babičkou, která jí pečlivě, s pochopením a trpělivostí vysvětlovala značky na schématu. Vysvětlovala jí k čemu je pevné oko, jak se háčkuje do kruhu, jak se rozšiřuje, jak se ubírá, a když se všechny základní háčkovací fígle ta holka naučila, dojela domů a háčkovala. Háčkovala hodiny a hodiny, neměla ani tušení, kolik práce jí dá uháčkovat šaty. Když uháčkovala první část šatů, zjistila, že je příliš úzká. Háčkování do kruhu nelze zpětně ubrat, nelze zapošít, kousek odstřihnout. A tak opět nemilosrdně všechnu tu práci vypárala a začala znovu. Znovu se přeměřila, znovu spočítala, kolik řetízkových ok bude třeba na první řadu, a znovu pracně zapichovala háček do řetízkových ok první řady. Po čtyřech dnech měla dokončenou sukni podle svých představ. Pouze sukni, pouze tu část, která měla začínat až pod zadkem. Jak ale tak dlouho háčkovala jeden vzor stále dokola, vymyslela vzor, který bude plně zakrývat zadek. Pak vymyslela i jednoduchý síťový vzor přes břicho. Když vymýšlela, jak vyřešit dekolt, znovu zajela za svojí moudrou babičkou, aby jí poradila. Chvilku nad tím spolu dumaly, ale nakonec společně vymyslely, jak to uháčkovat. A tahle holka, jmenovala se Lucie, po měsíci dlouhého háčkování dokončila své vysněné šaty!

Vzala si je tenkrát vítězoslavně za svým přítelem na rande k přehradě. Byl nadšený, ty šaty byly dokonalé! Měla pod nimi sluníčkově žluté plavky a vypadala prostě kouzelně. To bylo ale naposledy, kdy měla tyto své vydřené šaty na sobě. Tedy alespoň v této podobě. V horkých dnech se nedaly nosit, protože v nich bylo hrozné teplo. Když se ochladilo, byla v nich zima, protože měly ta dokonalá holá záda. Šaty měly být vypasované a přesně držet na těle, jenže ony se krabatily, vyhrnovaly. Nebyla to přece žádná švadlena, nevěděla nic o tom, jak se dělají šaty. Pouze je toužila mít.

Uplynul rok, dva. A najednou si všimla těch sluncem háčkovaných šatů v rohu ve skříni. Dlouze se na ně zadívala, vzpomněla si, kolik práce si s nimi dala a řekla si, že jim dá ještě jednu šanci. Že sama sobě dá ještě jednu šanci. Vytáhla je, nasoukala se do nich a viděla přesně ty chyby, kterých se předtím dopustila. Postupně vypárala celé šaty, očko po očku. Příze už byla vybledlá, zašedlá od věčného párání a háčkování. Na tom ale nezáleželo. Chtěla ty šaty dokončit. Chtěla, a proto musela! Změnila střih sukně tak, aby se lépe rozšiřoval. Změnila střih celého dekoltu tak, aby opravdu držel. Záda už nebyla celá holá. Do výstřihu všila žlutou podprsenku tak, aby šaty skutečně držely a nikam neujížděly. Celá holá záda už nebyla tak skvělá volba, proto přes záda udělala jeden pruh, který celé šaty držel tak, aby se nekrabatily. Bylo to hotové!

Stála před zrcadlem ve svých vysněných dokonalých šatech. V milionových šatech, o kterých věděla, že je nikdo jiný nikdy nebude mít. Že se ty šaty nedají vyčíslit penězi. A že, kdyby jí za ně někdo nabídl milion, neprodala by je. Měly své chyby. Samozřejmě že měly, ale i tím byly originální. Byly její. A bylo fuk, že je jen málo příležitostí, kdy v nich nezmrzne nebo se neuvaří. Dokázala to. Byla spokojená. A když v těchto šatech vyrazila do ulic, byla královna. Ta hrdost, ta pýcha z ní čišela na míle daleko. A čím více lidí jí šaty chválilo. A to aniž by věděli, že je to její vlastní výroba. Tím více si byla jistá sama sebou. Protože ty šaty byly pro ostatní dokonalé i přes to, že pro ní samotnou vlastně ne. A tím, že se začala na své šaty koukat i očima ostatních, uviděla jejich dokonalost právě v jejich nedokonalosti. V jejich dokonalé lidskosti.

Tak taková jsem byla. Moje sedmnáctileté já, o kterém raději mluvím ve třetí osobě. Ve svém vlastním příběhu mi je mojí babičky líto. Nebylo to ode mne hezké prostě vypárat její celodenní práci. Jenže pokud bych to neudělala a nechala si uháčkovat šaty od ní, dokázala bych někdy háčkovat šaty pro vás? Pokud bych nebyla takový kritik a nešla si tvrdohlavě za svým, založila bych někdy svoji značku háčkované módy? Ne! Musela jsem být tou rozmazlenou holkou, která musela vzít háček do vlastních rukou a zjistit, že to, co chce, není tak jednoduché. Že pokud něco chcete, musíte za tím prostě jít. Věřit svému cíli. Být trpěliví. Nenechat se odradit. A někdy prostě kousek poodstoupit, abyste viděli cestu tam, kde vám předtím byla skryta.

 

Další články

Nosit brože? To je nekončící zábava.

Nejsem milovník broží. Spíše naopak. Nikdy jsem brože nenosila. Tak proč jsem je uháčkovala? To...

Prostě něco dělejte! A neptejte se proč.

Pamatuju si to jako včera. Seděla jsem na schodech v Pomezí, studovala právnickou fakultu v Brně a...

I v mé pohádce je sedmihlavá saň.

Článek „Proč nedělám práva? Má to háček.“ s sebou přinesl tolik díků, gratulací a nadšení. Tolik,...

Jeden komentář

  1. Jan Duda Odpověď

    Tak jsem si všechno přečetl. Pozorně ,slovo od slova a moc se mi to líbilo. Teď sedím a přemýšlím, co bude dál, jistě se k tématu vrátím, protože se mi líbí představa Vás jako autorky textu, zajímavého a duchaplného, bez prázdných slov ale s popisem konkretního prožitku.Upoutala jste mě myslím, nejen pro současné okamžiky, ale bude mě lákat možná příležitost si s Vámi ještě povykládat. Stejně nevím,proč se při průchodu našeho Horního náměstí vždy zastavím na pravděpodobném místě, kda stál Váš stánek, a vyvolám si vzpomínky z přímeho kontaktu s Vámi. To se mi nestává často a něco musí být mezi nebem a zemí, co mě postaví do takové situace a druhý den na ni nezapomenu. No a tady je důkaz. všechno dobré.hodně inspirace a ať se Vám daří. Zdraví Honza, Olomouc

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Budťe v obraze!

Sledujte Lucija stránku na Facebooku a palečkujte.

Navštívit

Nákupní košík