Víte, chtěla jsem být princeznou. Snad každá holka přeci chtěla. Být krásná, chytrá, dokonalá. A snažila jsem se o to. Velmi jsem se snažila. Vždyť celý tento svět, celá tato doba doslova křičí, že můžeš být, kým chceš! Že můžeš dokázat, na co pomyslíš! A ano, je to pravda. Skutečně, můžeš se stát princeznou, můžeš vydělávat miliony z pláže. Můžeš, cokoli budeš chtít.
Když Vám ale někdo řekne, že můžete cokoli. Co uděláte? Budete se snažit utrhnout co největší kus? Nebo budete skromní a budete mít pocit, že máte právo jen na malé zrnko? Kdo z vás bude chtít to, co doopravdy chce? Bez ohledu na to, jak je to velké, jak je to nereálné? Bez ohledu na to, jak je to všední, jak to všem připadá zbytečné? Bez ohledu na to, jak je to obyčejné.
Ano. Mohu být jako princezna. Mohu si koupit krásné šaty, skleněné střevíčky, kadeřnice moji neposednou hřívu může učesat do krásného upraveného účesu posetého perlami, mohu bydlet v paláci a jezdit v bílém kočáře taženém čtyřmi bílými koníky. A budu vypadat jako princezna. Mohu se naučit i to, jak se princezny chovají. Jenže víte co? Nebudu to JÁ!
Co kdybychom SAKRA přestali chtít někým být jen proto, že můžeme? Co kdybychom SAKRA na otázku, kým bychom chtěli být, řekli jen: „Chci být sám sebou.“ Co kdybychom si přestali neustále jen na něco hrát? Co kdybychom přestali přemýšlet nad tím, jak bychom měli vypadat, co bychom měli říkat a jak bychom se měli chovat, jen abychom měli, co nejvíce přátel. Abychom se zavděčili, co největšímu počtu lidí. Co kdybychom si zkrátka sami sebe začali více vážit?
Víte, chtěla jsem být princeznou. A vytrvale jsem se snažila jí být. Vždyť v mé skříni je tak třicet plesových šatů. Víte, kdo ale ve skutečnosti jsem? Jsem šašek! Jsem ta pohádková postavička, u které vůbec nezáleží na tom, jak vypadá. Jsem ta, která je jen neustále upřímná. Jsem ta, která moc mluví, i když má mlčet. Jsem ta, která opravdu ráda kritizuje a ještě raději chválí. Jsem ta, co je děsně ráda, když se kolem lidi smějí. Jsem ta, co skočí do kašny, když její kamarádka usedavě pláče, zkrátka jen proto, aby ji rozesmála. Jsem ta, co pro úsměv ostatních zesměšní sebe sama. Protože zkrátka s úsměvem jde vše líp. Já nevyřeším vaše problémy, ani nepřekonám všechny vaše strachy. To všechno musíte vy. Vy sami. Já u vás budu jen stát a čas od času začnu z ničeho nic tancovat a zpívat, jen abych vás rozesmála a vy měli tak více sil všechny ty strachy překonat.
Tak, nebyla by to škoda, kdyby se ze mě skutečně stala princezna? Nebylo by to děsně na nic, kdybychom všechny byly jen princezny? Miluju tento svět. Miluju svobodu. A miluju i to, že si čas od času můžu na princeznu zahrát. Vědomě cíleně zahrát. Vím, že nejsem princezna, už vím, že nechci být princezna, ale občas si na ní prostě jen zahraju a jsem děsně ráda, že i když mám ty princeznovské šaty, můžu v nich vyklouznout z role a chovat se jako já – jako šašek.
Takže buďte, kým jste! Zahrajte si občas na to, kým byste chtěli být. Ale nehrajte si na to moc často. Nezapomínejte, kým opravdu jste. Co máte rádi. Co vás baví. Co v životě chcete dokázat! Vy! Ne vaši přátelé, vaši rodiče, vaše okolí, většina, společnost. Zkrátka jen Vy! Co máte rádi? Kdy vám život doslova mizí mezi prsty? Kdy vám den uteče tak, že ani nevíte, že začal? Kdy nevnímáte čas a dali byste cokoli, aby se ten okamžik alespoň o vteřinu protáhl? Protože to je ten moment, kdy skutečně žijete. Kdy si na nic nehrajete. Tak žijte! Plnými doušky! Jako ten šašek ve mně, co už si vlastně na princeznu hrát nechce. Jsem teď děsně ráda, kým jsem. A jsem šťastnější než kdy předtím. Ani krásná, ani dokonalá. Jsem to prostě jen já. A přesně tou chci být.
