Lidé se mě ptají: Proč nedělám práva? Proč háčkuji? Proč jsem zahodila svých pět let života? Nechápavě na mě zírají a vysvětlují mi, jak perspektivní obor jsem vystudovala, jak bych se svojí chytrostí, nebojácností, výřečností a cílevědomostí mohla vybudovat skvělou kariéru. Většinou se zkrátka usměji, ukážu na šaty, které jsem ručně uháčkovala, a řeknu: „Pro to!“ 

Ptáte se také? Proč? Nezbláznila jsem se?

Povím vám pohádku…

Byla jednou jedna sedmnáctiletá holka. Taková normální obyčejná holka, která se zkrátka moc ráda smála. Všude jí bylo plno. Měla velké nadání vyprávět a bavit lidi, a přesně to taky celý život dělala. A téhle holky se pořád ptali: „Co z tebe bude, až vyrosteš? Kam půjdeš na vysokou? Jsi chytrá – měla bys jít na vysokou!“

Nevěděla. Omývala před sebou pořád dokola, kým by chtěla být. Jediné, co ji napadlo: „Budu psát! To mě baví!“ Jenže, proč jít na školu o psaní, když psát umí? Pak vyplavala na povrch ještě další touha, touha změnit svět. Změnit svět na lepší svět. A tak vymyslela, že půjde na práva, aby měla o čem psát. Aby pronikla do systému, aby ho pochopila a aby mohla změnit svět.

Dostala se na prestižní školu, kam brali jen pár vyvolených. Samozřejmě! Byla chytrá! A pak to začalo. Změny. Slýchávala, jak skvělou advokátkou by mohla být. Bavilo ji pomáhat lidem a čas od času jim s něčím poradit. Nechala se semlít. Zapomněla, proč na tu školu šla. Pohltily ji sny ostatních a ona dřela, aby měla, co nejvíce praxe, co nejlepší životopis. Dřela, aby mohla být tou, kterou v ní viděli ostatní. Občas si na své sny o změně světa ještě vzpomněla, ale ty sny jí připadaly tak marné, že nad nimi vždy jen mávla rukou.

A tak pomáhala v neziskovce, pár let pracovala jako praktikantka v advokátní kanceláři, byla na praxi na státním zastupitelství a stále se snažila se v právním oboru zkrátka uchytit. Protože se to čekalo. Konec studií se blížil. Co s ní bude? Co bude dělat? A ona už pomalu cítila, že tohle rozhodnutí bylo špatné. Že to byla chyba. Práva, hořká tvrdá bezpodmínečná práva tuhle usměvavou holku tvořila k obrazu svému. Pamatovala si moment, kdy v hodině obchodního práva zvedla ruku a namítla: „To je nemorální!“ Vyučující se na ní prázdně podíval a odvětil: „Kolegyně, udivuje mě, že jste se svojí morálkou na této škole vydržela tři roky.“ To byl nezapomenutelný okamžik, kdy jí došlo, že tam skutečně není správně. Jenže co s tím? Odejít po třech letech ze školy? Vždyť nic neumí! Co bude dělat? Kým chce vlastně být?

Školu dostudovala. Pochybnosti neustaly. Na cestě stopem po Evropě jí opět došlo, že nechce dělat práva. Ale pořád a pořád tady byl ten argument! To chceš zahodit pět let života? Ale kvůli čemu? Sejít z cesty? A kam půjdeš? Na téhle cestě máš přeci parádně vyšlápnuto! A tak jela do Prahy a po stopách své diplomky se vydala chránit chudáky lidi před velkými telefonními operátory. Praha ji semlela. Nikdo v jejím okolí se nebavil, neusmíval. Její obor samotný neměl pro úsměvy místo. Šílela! Byla zoufalá. Šla po cestě, o které věděla, že je špatná. A její okolí to bralo jako samozřejmost. Vystudovala práva, bude dělat práva. Nebaví ji to? Zvykne si! Všichni si zvykli. A ona je pořád poslouchala. Prchla z Prahy, aby se nezbláznila úplně, ale pořád si hledala práci jako právník. Zavřela oči, a představila si sebe samu za pár let. A byla vyděšená. Stála tam paní, bez úsměvu, s přísným výrazem, kariéristka, nešťastná. Rozhodla se špatně, před sedmi lety.

Naštěstí měla vedle sebe člověka, který ji znal. Znal ji víc, než znala ona sama sebe. A když přišla s malým bláznivým nápadem, že by chtěla založit svoji značku módy, tenhle člověk se za ní postavil a stojí tam dodnes. A ona je poprvé v životě skutečně šťastná. I když jako všichni čas od času zapomíná, jaké štěstí má. Že se našla. Nebo že ji našel on?

Takže nedělám práva, protože to zkrátka nejsem já. Protože mám nejraději, když je kolem mě radost. Když způsobím úsměv. Nadšení. Když někomu pomůžu. Inspiruju ho. Popostrčím. Podpořím. Ano jsem vystudovaná magistra, která háčkuje. Ano je to k popukání. Ano, jsem šťastná. A vděčná, že to vím.

Jít na práva, to totiž nebyla chyba! Vůbec ne! To byla cesta! Dostala jsem ohromný dar. Dar volby. Zažila jsem to! Stála jsem tam, uprostřed davu právníků a mohla říct: „NE!“ Mohla jsem si vybrat. Od začátku jsem mohla.

Jsem vděčná za tu možnost, kterou mi život dal. Mohla jsem se podívat, jak bych mohla žít. Dostala jsem příležitost zkrátka zjistit, že takhle žít nechci. Mohla bych teď sedět a snít o tom, kde bych teď mohla být. Já jsem ale ráda, kde jsem – právě proto, že jsem mohla být jinde.

Sešla jsem z cesty práva, dala jsem se na cestu háčkování a budování značky a teď! Teď i píšu! Vzpomínáte na tu sedmnáctku, co chtěla psát? A některé i inspiruji. Dodávám jim sílu. A tím měním svět. Pomaličku. A i kdybych inspirovala jen jednoho člověka, svět se změní. Právě tím, že se změnil ten jeden.

Takže když jdete po špatné cestě, nikdy není pozdě sejít. Protože, když chcete jet do Prahy a sednete na vlak do Brna, co uděláte? Kolik máte možností? A kdo z vás si všimne, že nedojel do Prahy? Zastavte se někdy a zeptejte se průvodčího, kam má ten váš vlak vlastně namířeno. A pamatujte. Nikdy není pozdě vystoupit. A taky! I v tom špatném vlaku můžete najít skvělé lidi. Nezapomenutelné krásné okamžiky. Nelze zahodit pět let! Ani čtvrt století! Nelze zahodit svůj život, každá jeho část nás formuje do našeho já. A je jen na nás, čím se necháme zformovat. Žijte! Podle sebe! A nenechte si namluvit, že můžete část svého života zahodit. Vždy si můžete vybrat. Je to váš život.