Přeskočit na hlavní obsah

Háčkovaný blog

Prostě něco dělejte! A neptejte se proč.

Pamatuju si to jako včera. Seděla jsem na schodech v Pomezí, studovala právnickou fakultu v Brně a sakra fakt sem nevěděla, co bude dál. Byla jsem nešťastná, zoufalá a naprosto ztracená. V krvi trocha alkoholu, takže se to všechno zdálo tak nějak větší, reálnější, horší.

„Prostě něco dělej!“ řekl. A já nechápala. Co? Co mám dělat? Vždyť já přeci nevím, co chci dělat! A on s naprostým klidem řekl: „Něco dělej. Cokoli. Cokoli, co máš ráda. Nezáleží na tom, co si vybereš. Je jedno, co studuješ. Na školu si nešla proto, aby si pracovala v oboru, ale aby si získala čas na rozmyšlenou. Aby sis mohla ujasnit, co opravdu chceš. Tak prostě jen něco dělej.“

Nechápala jsem to. Jak můžu něco začít dělat, když nevím co? Je tolik možností, můžu být, kým chci být! Jenže já nevím! Já opravdu nevím! Začni něco dělat!

ALE CO SAKRA???

Moudrá slova od moudrého muže ke mně dorazila až mnohem později. Řekl mi tenkrát tak velkou myšlenku a já ji vůbec nepochopila. Stále jsem se snažila najít ten smysl. Smysl mého života. Proč tu jsem? Co mám ráda? Kým chci být? Co chci dělat? Kde chci bydlet? Chci mít kariéru? Nebo hodně dětí? Bydlet ve městě a užívat všech jeho možností? A nebo na vesnici, daleko od všeho, a užívat si klidu? Chci hodně cestovat? Nebo se usadit? Co sakra chci? Proč tu jsem? K čemu to je? A čím víc jsem nevěděla, a čím víc jsem se nemohla rozhodnout, tím víc jsem si říkala, že je ten život fakt k ničemu.

Plácala jsem se sem a tam. Jezdila jsem stopem pro Evropě. Občas jsem si něco uháčkovala. Občas udělala další zkoušku na právech. Občas se seznámila zase s někým novým. Zašla na fesťák, zajela k vodě, projela se na kole, dost často držela dietu, dost často přemýšlela o smyslu života. A mluvila. Hodně jsem mluvila. Ti, co mě znají, vám mohou potvrdit, že jestli skutečně něco poctivě dělám, tak fakt hodně mluvím.

I u focení mluvím. 😀

No a víte co? Něco jsem dělala! Nevěděla jsem, kam to směřuje, nebo proč to dělám. Prostě jsem to dělala. Byla jsem zoufalá a nevěděla, co dělat. Ale abych zůstala naživu, tak jsem zkrátka musela něco dělat. To je naše přirozenost. Jsme tvořiví, přemýšliví, kreativní. Jsme lidé, a abychom žili, musíme něco dělat. Když nic neděláme, umíráme. Nejen psychicky, ale i fyzicky. Je krásné, když víte, že to má nějaký „smysl“, je krásné, když máte nějaké poslání. Ale hlavní smysl nás všech je, abychom zkrátka žili. Abychom byli šťastní. Abychom si svůj život užili. Abychom ten život, který jsme dostali od Boha, od rodičů, od vesmíru, matky přírody, to je fuk od koho, abychom ho zkrátka nepromarnili. Dostali jsme dar, nebuďme nevděční.

Ten moudrý muž měl pravdu. Měla jsem prostě něco dělat. Ale moc jsem to tenkrát nechápala a on mi to ani nebyl schopný vysvětlit, přiblížit. Nedokázal to. Žil v době, kdy tady bylo jasně dané, co kdo bude dělat. Žil v režimu, který nebyl svobodný. A ten moudrý muž mi tenkrát řekl, že kdyby žil v době jako já, zbláznil by se. Že je tu dnes tolik možností, tolik různých činností, tolik svobody, tolik cest! Že by prostě stál na rozcestí, uprostřed všech těch možností, a místo toho, aby se rozběhl, klekl by si na kolena a v naprostém zoufalství a paralýze by se ani nehnul. Nevěděl by kam. Nevěděl by co.

A já si tenkrát říkala, no to je super. Tak já v téhle době žiju, a sedím tu schoulená přesně tak, jak on popisuje. Jeho rada byla krásná – PROSTĚ NĚCO DĚLEJ – ale neproveditelná. Nedokázal si totiž představit, co prožívám. A sám se mi přiznal, že by nevěděl, co s tím.

Až zpětně mi prostě došlo kouzlo té krásné myšlenky. No jak jsem se dostala tam, kde jsem? Tím, že jsem si čas od času něco uháčkovala. Tím, že jsem hodně mluvila. I tím, že jsem práva dostudovala, a tak jsem mohla zjistit, že je dělat nechci a mohla jsem je s čistým svědomím opustit. Tím, že jsem se tak ráda potkávala s lidmi, a diskutovala s nimi o různých věcech. Tím vším jsem se dostala k háčkované módě, ke svému příteli, který mě neuvěřitelně podporuje, ke svým přátelům, kteří mi neustále pomáhají. Dostala jsem se tak i ke psaní, které mě nadchlo, které mě baví! Mám díky tomu všemu i o čem psát! A ne, nenapadlo mě tenkrát, že to všechno k něčemu bude. Že to všechno ten můj svět vlastně neuvěřitelně rozhýbe. V tom je právě to kouzlo, že když začnete něco dělat, nikdy přesně nevíte, co z toho bude. Jako když začnete háčkovat halenku, a vznikne z toho pončo. Jako když začnete psát blog jako propagaci háčkované módy a najednou to začnou lidi číst a žádat vás o knihu. Nic z toho nebylo naplánované. Nic z toho mě ani ve snu nenapadlo. Prostě se to děje. Možná by byl mnohem hezčí příběh, že jsem chtěla psát a nevěděla jsem o čem, a tak jsem projela Evropu stopem, založila háčkovanou módu a potkala fůru lidí, abych měla o čem psát. A nebo ne? Není to takhle mnohem lepší? Takhle neplánovitě, kdy prostě nevíte, co se stane. Není to krásný? Prostě něco dělat a tak žít. Něco dělat a tak hýbat světem. A nevědět, co se stane. Koho potkáme. Kam nás život zanese. Není to opravdu mnohem krásnější, když je náš život tak krásně nepředvídatelný? Když můžeme obyčejným háčkováním začít trošku měnit svět?

A tak i když mám dneska fakt špatný den, tak píšu tenhle článek. Protože nevím, co mám dělat, a tak prostě něco dělám. Třeba někomu pomůže, prostě se sbalí, vstane od počítače a půjde něco dělat. Třeba mi vaše komentáře tak zvednou náladu, že bude ten dnešní špatný den mnohem lepší. Protože jsem zkrátka něco udělala. No a to je ta myšlenka. To je ten důvod, proč mají lidi rádi Forresta Gumpa! Pro mě to vždycky byl jen film o týpkovi, co pořád běhá. Až nedávno mi došlo, že on prostě v každé situaci něco dělal. S lehkostí. Byl docela hloupý a tak o tom moc nepřemýšlel. A díky tomu dokázal a udělal, co udělal. Prostě běhal. Prostě hrál ping pong. No a co? Nepřemýšlel nad tím. Neptal se proč. Nepídil se po smyslu. Prostě žil. Zrovna tak, jako já jsem prostě háčkovala, cestovala, mluvila a psala. Nikdy by mě nenapadlo, že budete mé články tak rádi číst. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že někdy napíšu knihu. Teď už vím, že jí napíšu, i kdyby to měla být jen sbírka těch nejhezčích článků. Ale dostala jsem se k tomu jen úplnou náhodou. Jen tím, že jsem prostě něco dělala.

A VY! Vy taky koukejte jít něco dělat! Cokoliv! Cokoliv, co máte rádi. Cokoliv, co vám jde. Zavřete noťas, odložte telefon. Vstaňte a běžte něco dělat. Běžte běhat, upečte bábovku, napište článek, posekejte dřevo, uháčkujte pončo, zalijte kytky, zasaďte bylinky.

 PROSTĚ NĚCO DĚLEJTE!

Další články

Vyfotit zimní kolekci? To je hračka!

Kousky z kolekce ZIK ZAK mám ve svém šatníku už čtyři roky. A když se...

Živit se tím, co mě baví? SEN nebo NOČNÍ MŮRA?

Živit se tím, co mě baví. To je SEN! Je to krásné! Osvobozující. Plné euforie,...

Co se skrývá za háčkovanými šperky?

Kdekdo by Vám řekl, že nic. Pouze příze, která je nějak smotaná dohromady. Ano, to...

2 Komentáře

  1. mamuša Odpověď

    Ahojky Lucijko, u článku Prostě něco dělej se mi líbí, že máš špatný den a přesto dokážeš článkem nabudit určitě spoustu lidí. Je evidentní Tvoje záliba psát. A jak jde tancování ? Možná Tě trochu zklamal můj názor na Tvojí zálibu, ale není to moje parketa. Ale je fajn, že Tě to baví. PROSTĚ NĚCO DĚLÁŠ. Mějte se krásně a užijte si svatbu. Pozdravuj všechny doma, mamuša z Lípy.

    1. Lucie Author Odpověď

      Děkuju za napsání :-). No ano, prostě něco dělám :-D, ideálně to, co mě baví a co mám ráda :-). A tancování mě baví moc, chystám malé překvápko :-). To budete koukat :-). Krásné slunečné dny plné úsměvů :-). Lucija
      PS: Vůbec mě Váš názor nezklamal :-), vážím si lidí, kteří mi dají vědět, když mají jiný názor, jiný styl :-). Každý jsme jiný – to nás dělá lidmi. Je to jen o vzájemném respektu ;-).

Přidat komentář k Lucie Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Budťe v obraze!

Sledujte Lucija stránku na Facebooku a palečkujte.

Navštívit

Nákupní košík