Přeskočit na hlavní obsah

Háčkovaný blog

Žijte teď! Ne zítra!

Byl pátek 21. září 2012, seděla v autě, před supermarketem, 50 metrů od domu její babičky. Chtěla se za ní stavit, pozdravit, potěšit ji svojí návštěvou, vidět ji, říct jí, jak se má. Na zadních sedačkách seděli její synovci. Potřebovala nakoupit, odvézt je a zařídit ještě pár věcí, a tak nad tou myšlenkou jen mávla rukou. „Stavím se za ní v neděli“, řekla si. Není kam spěchat, babička počká. Vystoupila z auta, vzala oba rozjařené neposedné kluky, nakoupila, co bylo třeba, odvezla synovce domů, zařídila všechno, co ten den měla a nakonec dojela večer vyčerpaná a šla spát.

V sobotu 22. září 2012 rozlepila oči, vstala z postele, nasnídala se, v koupelně si opláchla obličej, vyčistila zuby a šla do svého pokoje obléci se do nového obyčejného dne. Zazvonil telefon. Zvedla ho a „prásk“. Jakoby jí někdo zevnitř dal ránu. Nemohla popadnout dech. Nevěděla co dělat. Svět se zamžil. Kéž by to byl jen další obyčejný den. „Babička zemřela“ řekl. Vybavila se jí ta chvíle, ten moment, kdy seděla v tom proklatém autě s myšlenkou, že se za ní půjde podívat. Kdy si naprosto bezstarostně řekla, že to počká. Nepočkalo to. Už tu nebyla. Nedožila se toho.

Dožila se ale toho, čeho chtěla. Dožila se poslední velké oslavy svých krásných kulatých 80. narozenin. Přišli všichni, děti, vnoučata, pravnoučata, jejich manželky, manželé, kamarádi. Moje babička seděla na lavici a s radostí v očích pozorovala život kolem, život, který stvořila, život, který měla tak ráda. Dala jsem jí tenkrát 80 tužek se smajlíkama, které jsem zabalila do jedné velké papírové tužky, kterou jsem vyrobila. A protože v posledních letech moc ráda luštila osmisměrky, dala jsem jí tenkrát k těm osmdesáti tužkám i osmisměrku. Osmisměrku s tajenkou „ Všechno nejlepší k narozeninám“.

Vytvořila něco, o čem neměla ani ponětí. Od té doby se totiž každý rok všichni scházíme. Scházíme se víc, než když tady byla. Sdružovala nás, snažila se nás vždy sdružit, usmířit, sblížit. A podařilo se jí to.

Narodila se 11. září 1932 a žila krásných 80 let. Prožila mnoho zlého, přesto si udržela optimismus a radost ze života. Milovala lidi, zbožňovala vtipy, hltala různé filosofické myšlenky. Říkávala: „Mě nenasereš, já jsem splachovací.“ A snila o tom, jak nakreslíme dva záchody, jeden splachovací a druhý suchý a k tomu napíšeme tuhle obyčejnou větu. A z takových obrázkových vtipů uděláme celou knihu.

Chodila se mnou do kostela a kupovala mi časopis „Nezbeda“ ve kterém byl uprostřed dvoustránkový plakát se zvířetem. Do svých osmdesáti byla stále aktivní. Učila se němčinu, pak i angličtinu. Chodila s dalšími seniory na hodiny cizích jazyků a vždycky lamentovala, když měla dělat domácí úkoly. Jednou mi povídá, a tohle to „Haf are you, co to znamená?“, tak jí povídám, že se to čte: „Hau ár jů“ a ona mi se smíchem říká: „Tak oni neštěkaj, oni vyjou!“. Když jsem k ní chodila jako malá holka, hrála se mnou hry, šachy, dámu, člověče nezlob se, kloboučku hop, blechy, mikádo, a vždycky mě nechala vyhrát. Rozdávala peníze, a když jsem si je odmítla vzít, říkala: „Peníze budou, my nebudem.“ Vždy když jsem k ní přišla, seděla ve svém křesle a háčkovala. Další dečku do šuplíku. Říkávala, že jednou udělá výstavu. Snad pokaždé, když jsem u ní byla na prázdninách, upekla kuře a dávala mi k němu třesně v kompotu. Abych nepolykala pecky, vždycky spočítala třesně v misce a pak počítala, kolik pecek jsem vyplivla. Když jsem byla nemocná, zabalila mě do postele a dala mi zvoneček, na který jsem měla zvonit, kdybych něco potřebovala. Milovala, když jsem za ní přivedla své spolužačky. Moc ráda si povídala. Říkávala jsem spolužačkám, že babička je ještě povídavější než já a ony se smály a říkaly, že to není možné. Když jsme pak odcházely, říkaly: „Měla si pravdu!“. Moje babička si ze sebe vědomě dělala srandu a milovala to, milovala smích, milovala radost. Byla hrozný bordelář. Jednou jsem našla v příborníku nůž od másla, ptala jsem se jí, co tam ten neumytý nůž dělá, a ona jen řekla, že se v noci vzbudila a měla hrozný hlad, tak si namazala chleba, ale ten nůž se jí nechtěl umývat, tak ho dala do šuplíku, aby na něj nebylo vidět. Říkávala, že chce k narozeninám růžové brýle, protože černýma se na svět kouká špatně. Mohla bych o své babičce psát hodiny a hodiny, a stále bych nedokázala popsat, jaká byla, stejně bych nevystihla její osobnost, velikost, sílu, odvahu, trpělivost, nadšení.

Slýchávám, že jsem jako ona. Že jsem stejný blázen. Stejný bordelář. Stejně upovídaná. Stejně kreativní. Stejně šikovná. Stejný živel. Slýchávám také, že by na mne byla pyšná. Že je na mne pyšná, když se na mne z nebe dívá. Chybí mi tu. Chtěla bych jí ukázat svůj web, chtěla bych jí poděkovat za vše, co mne naučila. Chtěla bych se jí pochlubit se svojí první zakázkou. Chtěla bych si k ní přijít pro radu, když si zrovna lámu hlavu, jak uháčkovat nový vzor. Chtěla bych, aby tu pořád byla.

Jsem tu ale já. A jsem celá ona. A jsem na to pyšná. Jsem vděčná. Jsem vděčná babičce za to, co mi dala. Jsem vděčná vesmíru nebo možná Pánu bohu za to, že jsem mohla mít přesně takovou babičku, jako jsem měla.

A vám, vám bych chtěla říct, abyste žili přesně tak jako ona. Abyste si nedělali vrásky. Abyste se smáli. Abyste si užívali život. A nečekali! Nečekejte, že něco uděláte zítra, protože náš život je omezený. Třeba to zítra už nepůjde.

Žijte teď! Ne zítra!

 

Další články

Jsem šťastná! Jak jsem to udělala?

Tuhle myšlenku přemílám stále dokola. Došla jsem ke svému štěstí. Došla jsem k cíli. A nic...

Vyfotit zimní kolekci? To je hračka!

Kousky z kolekce ZIK ZAK mám ve svém šatníku už čtyři roky. A když se...

Ale jak SAKRA poznám, co mě baví?

„Dělej, co tě baví! Klidně si zametej hovna na ulici. Když tě to bude bavit...

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Budťe v obraze!

Sledujte Lucija stránku na Facebooku a palečkujte.

Navštívit

Nákupní košík