Jsem LUCIJA. To já jsem svou vlastní značkou.
Koupí výrobků značky Lucija, nekupujete přízi ani korálky, kupujete mě. Kupujete hodiny, kdy má levá ruka drží přízi a pravá ruka ji stále dokola nabírá háčkem do dalších a dalších oček. Kupujete hodiny a hodiny párání, protože i orel se musí učit létat. Kupujete hodiny přemýšlení nad správnými barvami, správným materiálem, správným střihem. Kupujete část mne samé, část mého života. A tuto obrovskou energii, která je ukrytá ve všech mých špercích, šatech, sukních, si můžete jednoduše obléct, nechat se jí povznést a se vztyčenou hlavou vykročit do ulic. S nepřekonatelným vědomím, že máte na sobě energii čtyřiceti hodin lidské práce, s nepřekonatelným vědomím, že to, co máte právě na sobě, nikdo jiný nemá. A lidé se za Vámi budou otáčet! Proč? Ne snad proto, že na sobě máte značku Lucija. To proto, že jste to VY! Vy jste jedinečná! Já Vám to pouze skrze své výrobky budu neustále připomínat.
Kdy jsem přestala být Lucií?
Možná až psaním tohoto článku. Možná když jsem poprvé uchopila svůj první háček.
Malá Lucinka měla babičku. Ta tuhle neposednou a netrpělivou holčičku učila trpělivosti, učila jí háčkovat, jít si za svými sny, učila ji radovat se. Ze života. Z maličkostí. Byla pro tuhle malou holčičku ohromným a nepřekonatelným vzorem. Ta neposedná holka se toho ale moc nenaučila. Měla jiné zájmy. Nechala se svým životem zavát úplně jiným směrem.
Babička zmizela. Najednou. Nikdo tu holku neupozornil. Nedošlo jí, že hodnota lidského života je tak vysoká právě proto, že život je tak časově omezený. Už nebylo koho se ptát.
A tak šla. Čekala, že přijde na to, co chce. Čím chce být. Jak chce žít. Že časem se to vyřeší. Potkala mnoho lidí. Báječných lidí. Až její život zkřížil zase někdo výjimečný. Tak výjimečný, že ji připomněl, jak výjimečná je ona sama. Vzpomněla si na hodnoty, ke kterým ji ta moudrá žena vedla. Vrátila se. Zpět do rodného kraje. Zpět do domu, kde vyrůstala. Začala žít nový život. Vytvořila svoji vlastní značku. Značku háčkované módy. Našla uvnitř sebe část své babičky. Část babičky Jany.
Lucija se ze mne nestala ani dnes, ani s prvním očkem. Lucija jsem byla vždy. Jen jsem to nevěděla.
Tak tohle jsem já! Upovídaná holka.
Tak upovídaná, že ani na jednoduchou otázku „Kdo jsem?“ nedokážu odpovědět jednou větou. A ani jedním článkem! Proto píši BLOG. Proč? Proč to číst? Protože kupujete mě! A chcete přeci vědět koho a co kupujete.