Čím to, že skutečně žiju svůj sen? Otázka, na kterou se mě občas ptáte. Jak je to možné? Jak jsem to dokázala? Vystoupit z davu. Říkat NE na věci, který skutečně nechci. Vymyslet a zrealizovat háčkovanou módu. Jak se to prostě stane? Díky čemu?

Díky lidem!

Jenom a pouze díky lidem. Díky armádě lidí, kteří mě inspirovali, pomohli mi, podporovali mě. A nejen to – i díky těm, kteří mi nevěřili. A upřímně? Ti, kteří mi nevěřili, byli možná větší pohon, než ti, co při mně stáli. I když bez těch, co ve mě věřili, co mi pomáhali, bez těch bych to nedokázala, nebylo by to tak rychlé, nebylo by to tak zábavné, naplňující. Nebylo by to teď.

Bez mé mamky, která mě vedla k ručním tvořivým činnostem, k vyšívání, pletení, háčkování, šití. Která mi dala dokonalý gen zručnosti a šikovnosti. Bez téhle neuvěřitelně pilné a šikovné ženy bych se nenaučila háčkovat.

Bez mé babičky, která mi pomohla uháčkovat moje první šaty, která mě naučila být trpělivá, na svět se usmívat a radovat se z maličkostí. Která do mě vložila kus sebe. Bez ní bych háčkovanou módu nevytvořila.

Bez Petra, mého přítele, který se se mnou nemazal, pomohl mi se najít, vytvořil mi web, naučil mě říkat NE, naučil mě, že nejprve musím pomoci sama sobě a pak teprve ostatním, naučil mě fotit, naučil mě, že všechno musím především já sama. Bez tohohle skvělého chlapa, který mi stále věřil a věřit nepřestává, bez něj bych nesebrala odvahu se do svého snu pustit.

Bez Nejky, která mi v mých začátcích říkala, že si háčkuju ty svoje ubrusy. Která mě nebrala vážně a která mi díky své upřímnosti řekla, že nemůžu čekat, že si ode mě hned někdo koupí šaty, že musím začít něčím menším, jednodušším. Bez ní bych možná háčkované šperky nikdy nevymyslela, a tak se nedostala na jarmarky, nepoznala své první zákazníky, nenaučila se prodávat. A nejen to, moje nejka při mně stále stojí, i přes to, že můj život je diametrálně odlišný od toho jejího, i přes to, že mnoha věcem nerozumí, mnoho mých problémů a špatných nálad nechápe, a tak mi s nimi nemůže pomoci. I přesto tady vždy je a pomáhá mi, jak umí. Fotí se mnou, čte mé články, předtím než je pustím do světa, dává mi zpětnou vazbu a občas prostě řekne, že jsem její zářivá hvězda. Bez ní by mnoho věcí vůbec nebylo.

Bez Kristýnky, mojí dlouholeté kamarádky, která mi pomáhala v naprostém začátku vytvořit a vymyslet logo, a nejen to, i celý název. Značku „Lucija“ tak, jak jí znáte, složeninu jména Lucie a Jana, mého jména a jména mé babičky, jsme společně vymysleli na baru u čaje. Bez ní by Lucija možná nebyla vůbec Lucija. Bez ní by nevzniklo ani mnoho krásných fotek.

Bez Barči, mé skvělé kamarádky, která si ode mě koupila úplně první náušničky, a následně mi napsala, že se v nich po Praze nosí a připadá si jako hvězda. Která mě při každém našem telefonátě utvrzovala v tom, že Lucija má smysl, že je to nádhera, že to budou lidi chtít. Která čte mé články před zveřejněním a nebojí se mi říct, když se jí tam něco nelíbí. Bez téhle skvělé holky by Lucija třeba už dávno skončila.

Bez rodiny Luňáčkových, kteří mě potkali na jarmarku, později mě navštívili a vzali si k prodeji do své galerie mé výrobky. Kteří jsou výborní umělci a na podnikatelské noze už nějakou dobu poskakují. Kteří mi ukázali, že každý výrobek má svého kupce, neboť oni jsou toho živým důkazem. Kteří mě poslali zprávu, že se něco z mých výrobků prodalo vždy ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že moje háčkovaná móda nestojí za nic, a tak vytvořili úsměv na mé tváři a dali mi sílu dál pokračovat. Kteří mě pozvali na moji vlastní výstavu, usmažili řízky, nakoupili víno a pozvali kvůli mně své známé a vytvořili tak můj úplně první háčkovaný večer. Bez nich by má háčkovaná cesta byla o mnoho těžší.

Bez Staňky, mé první zákaznice, která si jako první ode mě nechala uháčkovat šaty, vložila do mě svoji důvěru, přijela za mnou na kafe, abychom mohli společně její šaty vymyslet. Která mě doslova nakazila svým nadšením pro mé háčkované výrobky. Která při každém předání další zakázky, má v rukávu mnoho dalších nápadů a objednávek pro mé háčkující prsty. Která se mnou diskutuje, radí mi, vede mě za mým snem. Bez téhle ženy by se Lucija nerozjela tak, jak se rozjela. Bez této ženy by nevzniklo ani úžasné pončo NIX.

Bez doktora, mého prvního fanouška, který měl jako první tu odvahu mi napsat, že Lucija je skvělá a že mi děkuje, že něco takového dělám, protože je super vědět, že někdo jako já na světě ještě existuje. Který mi jednou prostě napsal: „A co teď děláš?“ A já na to, že prostě háčkuju. „ No a co? Co háčkuješ?“ nedal se odbýt. No a já jen, že pončo. „Tak to vyfoť!“ žadonil. „To ale přeci nejde. Není to hotové.“ styděla jsem se. No a on na to: „To je právě ono! Já to chci vidět. Jak to vzniká, že je to reálné, že to děláš ty. Vyfoť to.“ A tak jsem to vyfotila. A přišla další zpráva: „To je super! Dej to na fb! Tohle tvoji fanoušci chtějí vidět! Jak to tvoříš. Ukaž jim ten proces.“ A tak se pořád dožadoval nějakých fotek, příběhů a čas od času po mě chtěl, ať to zveřejním, ať to napíšu. Že prý skvěle píšu. A tak jsem začala psát. O všem možným, o životě, o focení, o tom, o čem běžně mluvím, co se mi honí hlavou. Bez tohohle fanouška, který se stal i mým dobrým kamarádem, by možná moje články nebyly, nebo by nebyly takové, tak autentické. Bez tohohle člověka bych se nerozhodla napsat knihu.

Bez mého taťky, který mi dal svůj gen hrdosti, neústupnosti, obětavosti a srdečnosti. Který mě naučil, že peníze nejsou to nejdůležitější, že majetek není to hlavní, že důležití jsou lidi, že štěstí znamená mít kolem sebe lidi, které můžu dělat šťastné, že všechno špatné je pro něco dobré, že můžu dělat cokoli chci, ale nikdy to nemám dělat pro peníze. Který je tak tvrdohlavý a tak paličatý, že mu musíte desetkrát říct svůj opačný názor a dokud ho nepřesvědčíte, nehnete se ním ani o píď. Který mi nevěřil, že se o sebe svým háčkováním dokážu postarat. Který se bál, že jsem se dala špatným směrem, že práva jsou jistější povolání. Který mě nechce nikdy vidět na dně, a aby to neviděl, drží pode mnou vždy záchrannou síť tak, abych se tam nikdy nedostala. Bez něj, i přesto, že s ním o svém háčkovaném světě nemluvím, i přesto, že mi nejspíš stále nevěří a stále se o mě bojí a od mého snu mě odrazuje, i bez něj by moje háčkovaná móda prostě nebyla.

V mém životě je mnoho lidí, kteří mi pomohli a pomáhají, kteří mě naštvali, donutili přemýšlet a tak posunuli zase někam dál, kteří mě inspirovali, kteří se mnou mluví. Není ani možné vám o všech napsat v jednom článku. Každý z nich by si zasloužil svůj vlastní článek. Protože každý z nich je jedinečný a každý svoji malou pomocí, maličkostí mě posouvá dál. Tenhle článek píšu proto, že to není vidět. Vypadá to, že jsem všechno dokázala sama. Ale není to pravda, a jsem přesvědčená, že nikdo nikdy nic nedokázal úplně sám. Měli bychom být stále vděční. Rodičům, kteří nám dali život, kolemjdoucím za jejich úsměv, učiteli za jeho přísnost, příteli za jeho upřímnost, a také – také sami sobě.

Přesto, že je tento článek o lidech. O lidech kolem mě. O lidech, které zbožňuju a miluju. Přesto, že těch lidí je tolik, že se sem všichni nevešli, že bych je nesepsala ani do celé knihy. Přesto, že jich je tolik, že je naráz všechny ani nevyjmenuju. Přesto vám na konci řeknu, že i přesto, že mnoho věcí se stalo jenom díky těmto lidem,

JE TO VŠECHNO PŘEDEVŠÍM MOJE ZÁSLUHA.

Víte, co jsem celý život dělala opravdu poctivě? Co jsem milovala a nezanedbávala to ani na malý okamžik svého života? LIDI! Já si ty lidi získala. Já těm lidem pomáhala, scházela se s nimi, zajímala se o ně. To já je potkala! To já si to od nich vzala. To já slyšela připomínku a usilovně o ní přemýšlela. To já jsem pomohla někomu v nesnázích, a to díky mě mi ten člověk teď pomáhá, protože ví, že až bude zase potřebovat pomoct, pokud to bude v mých silách, pomůžu mu znova. Protože mě zná, protože mě viděl nesčetněkrát, protože jsem upřímná, protože mi důvěřuje, protože jsme spolu prostě vybudovali vztah. Vzájemně se respektujeme, učíme se s tím druhým vycházet, učíme se ho pochopit. Když nám něco vadí, tak to řekneme, a třeba se i pohádáme, ale pořád si důvěřujeme, a pořád se učíme od toho druhého něco nového. A protože společně jsme prostě silnější, lepší. Jako ti mravenci v mraveništi, kteří jako celek dokážou velké věci.

Mohla bych na svého taťku být naštvaná, a skutečně jsem dlouho byla, dokud mi nedošlo, že mi vlastně pomohl, jen ne tak okatě jako ostatní. Mohla jsem svoji Nejku poslat do háje, když mi řekla, že si háčkuju ubrusy, a myslím, že jsem to tenkrát skutečně udělala. Jenže ti lidé, co vám dají kritiku, co vám řeknou ne úplně pěkné věci od plic, co jsou schopní vám ukázat vaše chyby, tihle lidi jsou ti nejlepší. Protože s vámi hrajou fér. Protože vám to řeknou i za cenu toho, že s nimi nějakou dobu nebudete chtít mluvit. Když to ale překonáte, překonáte svůj vztek a špatný pocit, vezmete si jejich kritiku k srdci, začnete o ní přemýšlet, pozorovat, zda mají pravdu, pak se díky nim, můžete posunout. Záleží to vždy na vás, co si z toho vezmete. Zda se necháte vést, skousnete svoje ego a necháte se kousek posunout, a nebo jako těžký balvan zůstanete na místě a budete nadávat, že se vám nedaří.

Takže za všechno vděčím ostatním, a za to, že je mám, vděčím především sama sobě. Za všechno si můžeme sami. Za to, se kterými lidmi se stýkáme, za to, jak se k nám ostatní chovají, za to, že nás má někdo rád i za to, že nás nenávidí. Za to všechno můžeme my. A je super si uvědomit, že chyba je v nás, vždycky v nás. Můžeme ji totiž napravit. Začít se k ostatním chovat líp, víc se o ně zajímat, víc se jich ptát, víc jim naslouchat. Začít se víc usmívat, i když nám není do smíchu, protože s usměvavými lidmi se lidé scházejí raději. Závistivcům přiznat, že v tom našem krásném světě je i pár škaredých věcí, oni pak závidět přestanou. Těm, co nás nenávidí, třeba pomoct, protože jejich nenávist dost často pramení z pocitu nespravedlnosti, protože jsme se jim neomluvili, protože jsme se povyšovali. A nebo třeba někoho odstřihnout, protože si zkrátka nedá říct. I tím mu pomůžeme, možná nejvíc ze všech.

Důvod, proč tenhle článek píšu je, abychom si prostě uvědomili, že jsme lidi. A jako takoví, potřebujeme kolem sebe další lidi. To je fakt. Holý fakt. Nikdo z nás nechce být sám. Proto si uvědomme, že musíme dělat věci i pro ostatní, aby měli ostatní lidi důvod s námi být. Ano, všichni potřebujeme důvod se s někým vídat, s někým být. Protože nám rozumí, protože je s ním sranda, protože ho máme rádi. Vždycky máme důvod. Ale nezapomínejme ani na sebe, protože my sami jsme hybnou silou celého našeho života. Záleží jen na tom, jak se na něj díváme, jak se chováme, jak se rozhodujeme, jací jsme ale i to jací chceme být.

Uvědomit si, že za vším, co se kolem mě děje, stojím jen já, pro mě bylo neuvěřitelně osvobozující. Že říct NE, není nic špatného. Uvědomit si, že jsem to nakonec vždycky já, kdo se rozhoduje. Jestli jet v zajetých kolejích, uposlechnout prosbu nebo příkaz, jestli pomůžu, začnu podnikat nebo cestovat. Vždycky si za všechno můžu jen já. ALE nebuďme sebestřední a pamatujme na mravence!

Budujme pevné vztahy,

které všechna naše já dokáží propojit do něčeho tak krásného jako je

LUCIJA