Přeskočit na hlavní obsah

Háčkovaný blog

Už jste si dneska šlehli svoji dávku?

Já jo! Několikrát. Šlehla jsem si hnedka ráno, když jsem dělala Petrovi snídani a on se usmál. Šlehla jsem si hned potom, když jsem se voněla voňavkou, kterou mi darem poslala moje čtenářka. A pak, když jsem dostala peníze za svoji práci. Když mi přibyl další pěkný komentář k článku. Když jsem získala další zakázku. Když mi moje nejka opět řekla, jak je ráda, že mě má. Když se na mě paní prodavačka v obchodě usmála.

O čem mluvím? Na čem to jedu?

Přeci na tom, na čem jedeme vlastně všichni.

Na úspěchu.

 

Co to je?

No štěstí to není. 😀

Úspěch to je, když se vám něco povede a dostanete za to pochvalu. Když odvedete dobře svoji práci a dostanete za to peníze. Když se chováte k lidem hezky a oni vás za to mají rádi. Když napíšete článek a přijde vám za něj milé poděkování. Když se namalujete, hezky obléknete, vezmete podpatky a pak na vašem účtu přistávají lichotky. Je to zkrátka jakékoli ohodnocení ostatních. Dostat odměnu, pochvalu, úsměv, úctu, peníze, dárek, poděkování, vděčnost, uznání, lásku. Cokoliv. Cokoliv od kohokoliv. To je úspěch.

Je to krásné.

Nádherné. Když jsem předala osobně svoji první zakázku, letěla jsem jako pták.

Byl to první moment, kdy penězi někdo ocenil moji práci. Moji práci, která mě baví. A ocenil to něčím, za co si mohu i já něco koupit, něco dopřát. Moje první zákaznice mě tenkrát podpořila. Ocenila mě. A ten její výraz! To nadšení, ta ohromná vděčnost. Ta emoce. Ta se nedá popsat. Jako bych si prostě šlehla dávku. Měla jsem v sobě tolik energie. Zdálo se, že je všechno možné. Že dokážu cokoli. Usmívala jsem se. Zářila jsem. Bylo to nádherné.

Jak dlouho to trvalo?

Den? Možná dva?

A co bylo potom?

NIC! Pustopusté černočerné NIC! Po tom nádherném letu na vlně úspěchu, najednou úspěch zmizel, a já se tak nějak potopila. Ocitla jsem se dole.

Ale ne tam, kde jsem vyletěla. Ale o kousek níž. A najednou jsem to cítila. Tu potřebu. Potřebovala jsem to znova! Další dávku! VĚTŠÍ DÁVKU! Protože ta předtím by mě už nedostala tam, kde jsem byla. A navíc! Já chci být přeci výš! Chci být ještě lepší!

 

ÚSPĚCH JE NÁMI DOTOVANÁ NAPROSTO LEGÁLNÍ DROGA!

 

Zdá se to být jako průšvih? Vidíte kolem sebe také lidi, kteří vyžaduji stále víc a víc? Víc peněz. Víc dárků. Víc liků! Víc přátel. VÍC! VÍC! VÍC!

Co s tím?

Není to tak tragické, jak se zdá. Máme tu totiž ještě něco, co si ovšem s úspěchem trochu pleteme. To, o čem mluvím, není nic jiného než štěstí. A štěstí to je uvnitř nás.

To je to, že se ohodnotíme my sami. Že jsme sami se sebou spokojení. Že se máme rádi. Sami sebe. Že se nesnažíme napasovat do nějakých společenských norem, zavděčit se ostatním. Štěstí to je prostě být hlavně sám se sebou rád. Dělat, co MY máme rádi. Oblékat si, co MY rádi nosíme. Nedělat prostě věci pro ostatní, ale pro sebe. Víc o štěstí se dočtete v článku „ Jsem šťastná! Jak jsem to udělala?“

No a co tedy s tím? Štěstí nebo úspěch?

CHA! To je otázka.

V prvé řadě si musíme přiznat pár holých faktů.

 

Jsme tvorové společenští.

Žijeme v rodinách. Tvoříme skupiny. Hledáme si partnery, kamarády. Pomáháme si. Dělíme si práci. Spolupracujeme. Kdybychom nebyli empatičtí a nedělali pro nikoho nic, asi by naše vztahy vůbec nefungovaly. Stýkáme se s ostatními, protože ve výsledku je to pro nás velmi důležité. Nechceme být sami. 

A pokud pro druhého nic neuděláme, udělá pro nás něco on? Bude nás mít rád? Z uznání ostatních jsme naživu. Dostáváme peníze za naši práci, abychom si pak mohli koupit jídlo. A díky tomu jsme tam, kde jsme. A díky tomu má vlastně každý z nás možnost dělat, co ho baví. Já můžu háčkovat a psát. Pekař může péct housky, abych měla, co snídat. Programátor může tvořit web, abych měla kam psát. Klavírista může skládat klavírní písně, abych u toho psaní, měla co poslouchat. Taky potřebuju příze na háčkování. Brýle, abych viděla. Internet, abych ve vteřině mohla poslat světu svůj článek. Je až neuvěřitelné, kolik různých činností děláme! A to jen díky tomu, že spolupracujeme. Díky tomu jsme tam, kde jsme! Jsme úspěšní!

 

Sami sebe vidíme v zrcadlech ostatních.

My sami sebe bez ostatních se dokážeme jen těžko poznat. Co je to za kravinu? No na to, abyste mohli něco zjistit, to potřebujete zkoumat. Sledovat. Pozorovat. Hodnotit. Ale když nemáte, co pozorovat. Když se nevidíte v žádném odraze. Jak můžete vidět sami sebe? Naše okolí nás tvoří. Učíme se od nich. Jsme odrazem lidí, se kterými se stýkáme, a naopak. Ne, že bychom byli stejní, to ne. Jen nějak reagujeme. Na tyrana strachem. Na strašpytle tyranií. Tvoří nás naše zkušenosti, zážitky, vztahy. Vše kolem nás. A až když poznáte své prostředí, dokážete poznat i sami sebe. A mnoho věcí pochopit. A pak se třeba i vzepřít. Zjistit, z čeho máte strach a bojovat s ním. Postavit se mu. Kdyby vás ale nikdo neupozornil, že se bojíte, přišli byste na to? Upřímně, já asi ne.

Je mnoho věcí, které prostě děláme, a nikdy nám nedojde, že nás vlastně někdo ovládá. Dokud nepřijde někdo třetí a neřekne: „Všiml jsem si, že se vedle něj chováš úplně jinak. Mlčíš, krčíš se. Nejsi to ty. Je všechno v pohodě?“ První moje reakce byla, že je to v pohodě. Pak jsem to začala ale pozorovat a zjistila jsem, že to není až tak v pohodě. A že má pravdu. Že se bojím. A to zcela bezdůvodně. Až v tu chvíli jsem se svým strachem začala něco dělat a bojím se čím dál míň. Nicméně bez téhle zpětné vazby, bez tohohle pozorovatele, bych pro vás možná dnes opravdu články nepsala. A jsem mu velmi vděčná, že mě na to upozornil. A přitom vůbec nemusel. A pozor! Nebyl to ani člověk, který mi byl nějak extra blízký. Paradox na tom totiž je, že zpětnou vazbu na vás, vám dokáží lépe udělat ti cizí. Ti se nebojí, že si s vámi pokazí vztah. Jsou upřímnější, protože vás neznají. Ale to už jsme zase u toho, že chceme být milováni, a tak se čas od času i přetvařujeme, aby nás ten druhý za naši upřímnost náhodou nepřestal mít rád.

 

Štěstí mizí.

Ano. Pocitově skutečně ano. Štěstí, to je totiž jen náš pocit. Je to jako když jedete rychle v autě, a po čase se zdá, že jedete jako šneci. Reagujeme na změny, ne na trvalé stavy. Stejně tak, jako když jste dlouho na světle a vaše oči se přizpůsobí. Po čase přestanete to světlo vidět. Ale jak vás přes oči světlo praští, když brzo ráno ještě za tmy vstáváte! Proto je potřeba mít všechno tak trochu ZIK ZAK. Kdo neví, co to znamená, odpověď najde v článku: „Chcete zažít štěstí? Zacpěte si nos!“

 

Srovnáváme!

Je tu mnoho boje proti nálepkám. Škatulkování. Fakt je ale ten, že to potřebujeme. Potřebujeme škatulkovat! Je to obrana. Zjednodušení složitého světa. Sbíráme zkušenosti, abychom to, co známe, zjednodušili. A mohli se pustit do něčeho nového. Měli prostor se naučit zase další věc. Něco vymyslet. Nebudu přeci pokaždé přemýšlet nad tím, jestli mají lidi dvě nohy, dvě ruce, jedny ústa, dvě uši. Je to jasné. Nepřemýšlím nad tím. A stejně tak nepřemýšlím i nad spoustou dalších věcí. A abych vyhodnotila sama sebe, srovnávám se. On je rychlejší. Téhle to líp myslí. Tenhle hraje líp na klavír. Tahle je hubenější. Potřebujeme si definovat, kdo jsme a kdo jsou ti kolem nás. Přátelé? Nepřátelé? Bezpečí? Nebezpečí? Černá? růžová?

 

Co z toho všeho plyne?

Že by bylo ideální, aby bylo štěstí a úspěch v jednom?

Je to možné?

Je to náročné!

Možné?

Možná 😀

Svízel je hlavně v tom, že když úspěch převáží štěstí, začnete se v tom topit. Vaše vnitřní štěstí tak musí být opravdu silné, abyste ten úspěch zvládli. Víc o tom, co se stane, když se slije štěstí a úspěch do jednoho, najdete v článku: „Živit se tím, co mě baví? Sen nebo noční můra?“

 

ALE HLAVNĚ!

Vlastně stačí tohle všechno vědět.

A uvědomovat si to.

 

Proto tohle všechno taky píšu. A dávám sem i podnadpisy! Abyste se mi tu v těch mých půlnočních myšlenkách neztratili. Díky tomu, že to budete vědět, v tom můžete totiž nalézt krásnou rovnováhu.

A ta zní:

„Potřebujeme lidi! Takže si nadávkujeme trochu úspěchu a budeme dělat věci pro ostatní.

Ale my sami, jsme taky lidi! Potřebujeme i sami sebe! Takže si dáme trošku štěstí a budeme dělat věci jen pro sebe.

Bez ostatních se ale jen těžko poznáme, takže si zase dáme kousek úspěchu, a budeme ostatním naslouchat a kriticky nad tím přemýšlet, i když to není vždy úplně příjemné.

Ale úspěch je droga! Musíme s ní s mírou. Takže si dáme zase kousek štěstí a budeme dělat, co nás baví, jen proto, abychom to mohli dělat.

Jenže štěstí po čase mizí! Tak ho prostě budeme stále ZIK ZAK prolínat s úspěchem.“

 

Takže shrnuto podtrženo!

Žijme ZIK ZAK!

Se štěstím i s úspěchem.

V rovnováze.

Protože oboje potřebujeme.

 

A nikdy si nenechme tím úspěchem zvenčí, sežrat to štěstí v nás!

 

PS: Tenhle článek ve své hlavě připravuji asi tak půl roku. Je jedna v noci, nemohla jsem spát a tak v rámci svého štěstí jsem ho konečně napsala. 😀 ALE! Má to v sobě i notnou dávku úspěchu, protože vím, že to mnoha z vás může velmi pomoci, a tak trošku to píšu i pro vás. 🙂  Jenže! Dokud mi nedáte zrcadlo, nebudu vědět, jestli to vůbec k něčemu bylo. 😀 Takže vás moc prosím, dejte mi zpětnou vazbu. 🙂 Do komentáře. Do zprávy. Klidně mi zavolejte. Moc se na vás těším. Na svoji další dávku. 😀 Krásný den! 🙂

Další články

Jsem šťastná! Jak jsem to udělala?

Tuhle myšlenku přemílám stále dokola. Došla jsem ke svému štěstí. Došla jsem k cíli. A nic...

Proč nedělám práva? Má to háček.

Lidé se mě ptají: Proč nedělám práva? Proč háčkuji? Proč jsem zahodila svých pět let...

Žijte teď! Ne zítra!

Byl pátek 21. září 2012, seděla v autě, před supermarketem, 50 metrů od domu její babičky....

5 Komentáře

  1. Adél Odpověď

    Luci, dávám zpětnou vazbu, vím, jak moc ji potřebuješ a přiznám se, i já! 😀
    Parádně sepsané, celé by to dalo na jednu knihu takové silné téma! Pozoruji to přesně jak píšeš na sobě i ostatních. Možná to více potřebujeme my, kteří tvoříme pro ostatní. Volnonožci obzvlášť!
    Je toho tolik, co si shrnula a hezky mi to do sebe zapadá. Návykový úspěch anebo dopujme se s láskou. 🙂

    1. Lucie Author Odpověď

      Adi, moc a moc děkuju. 🙂 Je to pro mě moc a moc cenné, když se moje psaní líbí a když je to hlavně srozumitelné! Zatím asi nejsložitější myšlenka, kterou jsem popsala. A dá se aplikovat úplně na všechno. Na všechny vztahy. 🙂 Jen jsem si dlouhou dobu lámala hlavu nad tím, jaké je řešení. Úspěch? Štěstí? A dlouhou dobu jsem si myslela, že je dobré, když je oboje v jednom. Jenomže to je fakt děsně náročné! A riskantní. Takže jsem nadšená z toho, že jsem si vzpomněla na svoji ZIK ZAK teorii. 🙂 PS: Knížku, minimálně elektronickou, jsem o tomhle tématu napsat chtěla, pořád ještě chci. Ale hlavně pro podnikatele. Ti jsou totiž tak trošku největší obětí úspěchu, o kterém si myslí, že je vlastně štěstí. A tím, že jsou úspěšní a dostávají šlehy ze všech stran, nemohou dost dobře přijít na to, že ten úspěch fakt není štěstí. No ale knížka, to je na mě pořád ještě velký oříšek. Takový ořech. 😀 Takže na knížku o tom, jak být úspěšný a zároveň šťastný podnikatel, na tu si budeme muset ještě počkat. 🙂 Měj se moc a moc krásně a ještě jednou děkuju. 🙂 S háčkem v ruce zdraví Lucija

  2. Jana Odpověď

    Super článek!

  3. Vlaďka Odpověď

    Skvěle napsané! V MLM, kde se tvoří síťový marketink a podnikatelé si do svého týmu vybírají lidi, kteří chtějí s nimi spolupracovat a správný lídr vede své lidi a jejich úspěch je i jeho úspěchem a zároveň štěstím, tam si myslím, že se obojí v podnikání dá spojit.

    1. Lucie Author Odpověď

      Děkuji :-). Úspěch se štěstím se spojit určitě dá, musí na to být člověk ale velmi silný. Jen nevím, zda je to dlouhodobě udržitelné. Spíš se přikláním k názoru, že je to iluze. Až potkám někoho, kdo bude úspěšný a šťastný zároveň a nebude to jen chvilkový moment, mé srdce zaplesá :-). K takovému člověku budu chtít jít do učení :-).

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Budťe v obraze!

Sledujte Lucija stránku na Facebooku a palečkujte.

Navštívit

Nákupní košík