Vyštrachala jsem pro vás poklad. Je to jeden z mých prvních článků. Napsala jsem ho před devíti lety. A i po těch letech se pod něj stále mohu podepsat. Věřím, že pro Vás bude inspirací. Přeji krásné čtení řádků, které v hodině chemie napsala sedmnáctiletá holka. Holka, která už tenkrát věděla možná víc, než vím já dnes.

„Po všedním dni plném zmatku a neustálého shonu se každý z nás na chvíli zastaví a promítá si okamžiky a situace ten den prožité. Uvažuje o tom, jestli jeho reakce na dnešní kritiku musela mít opravdu tolik hysterie a emocí, jestli rozhodnutí, které učinil, bylo skutečně tak dobré a rozumné, jak si myslel. Hlavou se vám honí otázky, na které neznáte odpověď, a vy díky nim nemůžete usnout. I přesto že ležíte v posteli, vstáváte a směřujete k oknu a i přes zimu, která tam venku vládne, otvíráte okno a hledíte na tmavé nebe poseté zářivými hvězdami.

Vaše oči upoutá velký bílý Měsíc, tajemný už jen tím, že každý den přibývá, či ubývá, už jen tím, jak neustále putuje po obloze, jako kdyby navštěvoval hvězdy, jednu po druhé, a na žádnou nezapomněl. A vás náhle napadá: „Navštěvuje i tu moji?“

Hledíte na něj a cítíte, že v jeho nitru je něco, co je vám důvěrně známé, něco, co jste ztratili a chcete to zpět. Po tváři vám stékají slzy a vy si pomalu uvědomujete, že v něm je smrt, že jsou tam uvězněni všichni ti, kteří zemřeli, že vás opatrují, a že jsou to právě oni, kteří představují vaše strážné anděle, kteří na vás nedají dopustit. Avšak každý tam vidí jen ty, které znal, ať už osobně nebo o nich jen slyšel. Náhle je zatoužíte vidět, mluvit s nimi, poradit se. A pak to pochopíte.

Měsíc putuje od hvězdy k hvězdě a každá hvězda někomu patří. Ve chvíli, kdy navštíví tu vaši, váš život končí. Vaši hvězdu přebírá někdo jiný, začíná nový život, nový příběh. A vy se stanete strážným andělem, který bude střežit všechny ty, kteří ho mají rádi. Bude je ochraňovat ve svém vlastním zájmu, protože ve chvíli kdy ti, kteří ho znali, zemřou, když už na světě nezbude jediná živá duše, která by si na něj vzpomněla, nebude mít místo ani na Měsíci, bude zapomenut. Zatracen.

Z vašeho bloumání o celém tom koloběhu vás vytrhne padající hvězda a vy si náhle vzpomenete na tu známou větu: „Padá hvězda, něco si přej!“ A vy si chcete přát. Aby ten zářivý bílý Měsíc nikdy nenavštívil tu vaši hvězdu. Ale víte, že to je nemožné. A proto si přejete, aby na vás nikdy nikdo nezapomněl, abyste nikdy nebyli zatraceni. A v tu noc, v tu chvíli si slíbíte, že uděláte vše pro to, aby se to nikdy nestalo, že vykonáte něco, co nikdy nebude zapomenuto, něco velkého, tak velkého, že o tom budou vědět i ti, kteří se narodí i po vaší smrti.“