Přeskočit na hlavní obsah

Háčkovaný blog

Ale to nejdůležitejší na internetu není!

„Jůůůůůů! To je nádhera! Děkuji Luci! WAUUUU!“ Hm. Text. Internet. Fotky. Víte, že emoce – to co nás dělá lidmi, dokážeme vlastně jen těžko popsat, přenést, poslat? Nikdy Vám nedokážu popsat, jaký je to pocit vidět nadšenou zákaznici, která rozbalí dárkovou krabici, ve které na ní čeká ručně háčkovaný kousek. Dokážu napsat, co řekne. Můžu vyfotit momentku s jejím blaženým výrazem. Můžu natočit video, jak s dětskou zvědavostí rozbaluje dárek, jak se jí rozzáří oči, vykvete úsměv na tváři. Jak zakřičí radostí prostě jen WAU, protože nemá slov. Chce něco říct, vyjádřit, jak je nadšená, jak se jí líbí, ale je to tak silná emoce, že to prostě nedokáže a tak nějak neviditelně září.

Museli byste tam být se mnou!

Abyste viděli to, co vidím já. Tu emoci, kterou vám, stejně jako ona, ani já nedokážu přesně popsat.

Čím víc těchto blažených neviditelně zářících výrazů vidím. Čím víc jezdím z osobních předávání zakázek, kdy nejen, že se mi podaří svoji ruční práci skutečně prodat, skutečně nalézt v těch stovkách žen právě tu, která se s háčkovanou módou naprosto sžije. Dokonce ve všech těchto ženách naleznu určitou spřízněnou duši. Naleznu v nich ženy, které jsou stejně naladěné jako já. Které, díky tomu, že si koupí něco tak vzácného jako je několika hodinové ručně háčkované pončo, dávají mě, sobě i světu najevo, že ví, kdo jsou. Že si samy sebe váží, nebo přinejmenším jsou na správné cestě, jak si samy sebe vážit, neodbývat se, rozmazlovat se. A nestydět se za to, že se prostě máme rády, nejen navzájem, ale hlavně samy sebe.

Když odjíždím z takového setkání, kde pošlu zase další háčkovaný kousek do světa, v poslední době se neubráním slzám. Slzám dojetí. Slzám vděčnosti. Že jsem někde našla odvahu dělat to, co dělám. To, co mě baví. Díky čemu žiju. Upřímně, z každé zakázky mám vždycky strach. Ať už je jakákoli. Vždycky se bojím, že se to nebude líbit. Že někde nějakou nitku špatně zapošiju, a tak se to vypáře. Že to nebude sedět. Že má zákaznice po čase začne litovat, že investovala tolik peněz do něčeho nepraktického, svým způsobem zbytečného. Do něčeho, co jí zkrátka udělalo jen radost. Ano, toho všeho se pokaždé bojím, a pokaždé jsem nejistá. Obzvlášť když je to nová zákaznice a já jí neznám. Neznám jí osobně, nevím, co má ráda, kam chodí, co ráda nosí. A tak se bojím, že se netrefím do toho, co by si přála. Že se nedokážu vcítit do její představy, do jejího snu o jejím vysněném kousku do šatníku. Takže když jí pak dovezu tu háčkovanou zakázku a ona nejen, že se jí líbí, ale dokonce projeví jakousi zvláštní vděčnost, že jsem pro ní to pončo uháčkovala, že měla možnost si ho někde koupit, dostat se k němu. Když pak vidím ten výraz a cítím, jak z ní každým pórem jejího těla tryská to nádherné blažené štěstí. Když vždycky zjistím, že ta žena, je žena se srdcem na pravém místě. Pak vždy mám tak ohromný pocit zadostiučinění. Takový pocit, že všechen ten boj s těmi nekonečnými strachy, s tou nejistotou, někdy i netrpělivostí a beznadějností. Že zkrátka ten boj za tohle stojí. A vždycky tak naleznu novou sílu uháčkovat zase další zakázku.

A víte co?

Nikdy si tyhle okamžiky nenechám vzít.

Založila jsem eshop, protože je to jednodušší než si otevřít kamenný obchod. Protože můj přítel byl programátor a chtěl eshop 😀 . Protože se to tenkrát na začátku zdálo jako ten nejlepší nápad. Moci prodat háčkovanou módu do celého světa i přesto, že bydlím ve vesničce, kde by mě moji zákazníci jen těžko hledali. A teď? Teď už vím, že svoji několika hodinovou práci nechci nikdy poslat do žádné černé díry internetu. Že potřebuju vidět ten výraz. Potřebuju u toho být. Potřebuju tu zpětnou vazbu. To nadšení. Potřebuju zkrátka vědět, že se to mé zákaznici líbí, že jí to za to stojí a že je naprosto spokojená. A tak prostě vždycky budu za svými zákaznicemi jezdit, abych pak odjížděla se slzami v očích. Vždycky budu chtít své zákaznice znát, abych jim mohla uháčkovat to, co přesně chtějí, aniž by to dokázaly vyslovit. Nenechám si zkrátka vzít tyhle emoce, které umím vytvořit. Protože internet mi tyhle emoce nikdy nepošle. Nikdy mi nikdo přes zprávy nevyjádří, jak moc se mu to pončo líbí.

Jsem totiž člověk. Jsem tvor, který potřebuje lidi.

Potřebuje lidi z masa a kostí. Lidi, kteří se usmívají. Ale i lidi, kteří někdy pláčou. Zkrátka naprosto skutečné a živé lidi. Ne žádné profily na facebooku. Ne žádné messengery. Zkrátka lidi, které když potkám, můžu své nadšení vyjádřit objetím. Políbením na tvář. Potřesením ruky. Lidi, na které se můžu usmát a tak jim zpříjemnit den. A nikdy mi tohle nic nenahradí. A pointa na závěr? No jasně že bude. Nesnáším přeci články bez pointy.

Lidi! Uvědomte si PROSÍM, že internet sice lidi spojuje, ale jsou věci, které nikdy nebude schopen přenést. Uvědomte si, že ty lidi, kteří jsou s vámi, skutečně, fyzicky. To jsou ty lidi, se kterými jste. Které byste měli znát a poznávat. Ne ty na internetu. A pokud na internetu někoho poznáte, někoho skutečného, skutečný profil s fotkami, reálnými lidmi, skutečného člověka, který se pouze skrývá za internetovým profilem. Setkejte se s ním. On reálný je vždy trošku jiný. Na internetu si všichni, bez výjimky, na něco hrajeme. Těžko se tomu ubráníme.

Využívejme internet k tomu, abychom si byli blíž, ne dál.

Využívejme internet se vší opatrností.

Pamatujme na to, že za počítačem na druhé straně může být kdokoli. A nemusí být přítel. Pamatujme na to, že cokoli na internet dáme, je jako bychom to právě udělali na ulici. Uprostřed narvaného náměstí. Že na fotky, videa, příspěvky, se může podívat každý. Opravdu každý. Přemýšlejme nad důsledky, které to sebou nese. A pamatujme také na to, že ne každému je příjemné, když zveřejníte jeho fotku bez toho, že byste ho na to upozornili. Pamatujme na to, že ne každý chce být veřejně známý. Že někomu může zveřejněná fotka velmi ublížit.

Pamatujme na to,

že hodina ve virtuálním světě nám sebere hodinu reálného života.

Pamatujme na to, že jsme lidé a žijeme v tom světě tady. Teď. Na Zemi. Že vnímáme teplo, světlo, lásku. A že internet je jen a jen iluze. Je to nástroj, který je neuvěřitelně mocný a dokáže nás propojit s celým světem. ALE! Internet dokáže přenést jen informace, jen data. Ale my lidé, my potřebujeme EMOCE! A emoce internet přenést nedokáže! A já za to velmi děkuji. PROČ?

Protože chci žít tady a teď!

Chci vás potkávat. Vidět vás. A slyšet z vašich úst a s vaším osobitým nadšením, co pro vás moje články a moje háčkovaná móda znamenají. Chci se o vás všech tady v tom virtuálním světě jen dozvědět. Zjistit, že někde na druhém konci republiky je někdo, kdo mi rozumí. Kdo si nemyslí, že jsem blázen. Kdo čte mé články rád a dává mi tak chuť a odvahu psát tak, jak to mám ráda. Od srdce. A díky tomu, že se ty emoce přes internet prostě nedají přenést, díky tomu vždy budeme žít. Neskončí to tak, že budeme všichni sedět zavření doma u počítače s našimi virtuálními přáteli. Protože dřív nebo později stejně všichni dojdeme k tomu, že chceme žít v tom našem světě. V tom reálném. A tak děkuji internetu za to, že jsem poznala báječné lidi. A především děkuji za to, že mi došlo, jak moc důležité je žít v reálném světě. Jak krásné to je. A jak se to nikdy nedá ničím nahradit.

Takže, jestli tam někde jste. Ti vytrvalci, kteří dočetli až sem. Tu spoustu písmenek a myšlenek, který sem teď vychrlila.

Dejte mi vědět, že tu jste. Napište mi. Ozvěte se.

Těším se na vás!

 

DÁT VĚDĚT

Další články

Nosit brože? To je nekončící zábava.

Nejsem milovník broží. Spíše naopak. Nikdy jsem brože nenosila. Tak proč jsem je uháčkovala? To...

Dělejte radost! Nejen o Vánocích.

Představte si, že uháčkujete pončo na zakázku. Představte si, že když to pončo uvidí vaše...

Vánoce přeci nejsou o dárcích. A nebo jooooo?!?!

Vánoce. Přemýšlela jsem, co pro mě znamenají Vánoce. Stromeček? Kapra? Jmelí? Dárky? Proč vlastně lidi vymysleli Vánoce?...

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Budťe v obraze!

Sledujte Lucija stránku na Facebooku a palečkujte.

Navštívit

Nákupní košík