Přeskočit na hlavní obsah

Háčkovaný blog

Chcete žít svůj sen? Tak začněte! U sebe.

Za poslední dva roky se můj život od základu změnil. Dějí se kolem mě věci, které si ani moje super šílená představivost nedokázala vysnít. Já sama dost často jen tak v úžasu sedím a koukám. Nemám slov, nemám výrazů. Jen prostě čumim.

Jak je to možné? Co se stalo? Pozoruju ostatní a přemýšlím nad tím, proč se jim nedaří, proč nejsou šťastní, proč neustále potkávají špatné lidi. Proč mají takovou smůlu? A co já? Jak se mi podařilo být šťastná? Jak jim mohu pomoci?

Víte, já jsem byla děsně rozmazlená. Pořád jsem ode všech něco očekávala. Že budou dělat věci pro mě, protože já dělám věci pro ně. Že i když si o sobě myslím, že jsem děsně ošklivá, ostatní mě přesvědčí, že tomu tak není. Že zkrátka moje spokojenost, štěstí, pes, krásný dům, kočka, dokonalý chlap, usměvavé děti, úžasná kariéra, princeznovské šaty, věrní přátelé a třeba i kůň, že to všechno ke mně prostě přiletí. Představovala jsem si, jak vylezu na kopec za barákem a tam najednou z ničeho nic pojede princ na bílém koni. Prostě tak. To je přece normální, ne? To se v pohádkách děje.

Vždy když jsem kamkoli šla, na zkoušku, pohovor, první den v práci, představovala jsem si, jak mě budou všichni chválit, jak budou nadšení z mých výkonů a nabídnou mi něco úžasného, skvělý plat, úžasné místo. No jenže. Víte, já proto nikdy nic neudělala. Nebo jen děsně málo. Chtěla jsem potkat bílého koně a tak sem šla za barák na kopec. Místo toho, abych šla někam, kde se ti bílí koně prohánějí. A třeba by tam byl i ten princ. Chtěla jsem být chválená za své výkony, ale nic jsem pro to nedělala. Šla jsem jenom na ten pohovor, nedřela jsem, nedělala věci navíc. Chtěla jsem prostě, aby to

VŠECKO KE MNĚ PŘILÍTLO!

No, a když mi někdo řekl opak. Naznačil mi, co bych měla dělat pro své sny, že nedělám dost. Děsně jsem se naštvala. JÁ že nedělám DOST? Přestala jsem se s ním bavit, a nebo spíš ho poslouchat. Jen ať si kecá. Ví houbelec. No a potom jsem potkala člověka, o kterém ještě mnohokrát uslyšíte. Člověka, který tak trochu šalamounsky věděl, jak na mě. A že přesvědčit mě o jeho pravdě chce čas. A tak velmi pomalu a vytrvale mě přesvědčoval, že prostě musím začít něco dělat, že musím dělat VÍC!

NE jen sedět a snít!

Udělal to dokonale! Nejprve mi kvitoval myšlenku háčkované módy, nechal mě si nasnít všechny plány a představy. Slíbil, že mi naprogramuje web, se vším mi pomůže a že to bude takový náš společný projekt.

No a víte, jak jsem si to představovala? Upřímně? Opravdu upřímně? Já uháčkuju všechny šatičky, ponča, sukýnky, no a budu zkrátka jen SEDĚT a háčkovat, vymýšlet vzory, barvy, střihy a budu dělat JENOM TOHLE. To mě baví. No a Péťa (to je on), ten to CELÝ ZAŘÍDÍ.

CHA! Vysmál se mi do tváře, když začalo jít do tuhýho a já prvního půl roku skutečně jen seděla a háčkovala.

Ne že by to nebylo potřeba, musela jsem mít, co nabídnout. Ale už přišel čas, začít něco dělat. I to ostatní. A já opravdu čekala, že to někdo udělá za mě. Upřímně já ani nevěděla, co všechno mě čeká, a co všechno to obnáší. A když se to na mě začalo sypat, opravdu jsem chtěla, aby se to samo nějak udělalo. Jenže víte co?

SAMO SE TO NEUDĚLÁ!

Petr mi velmi nekompromisně dal najevo, že je to především moje práce. On bude pouze podpora, rádce. Poradí mi, kde si co najít, na koho se obrátit, co si přečíst, na co se zaměřit, co prozatím neřešit, co je důležité, co je zbytečné. Ale hlavní tahoun celé akce, kapitán lodi směřující k mému snu, to budu já. On bude jen vítr v mých zádech.

No a tak jsem začala. Musela jsem vymyslet logo, slogan, všechny texty, všechno to nafotit, vymyslet, kde bude jaké tlačítko, co budu psát do blogu, jaký bude filtr, jak se ty kousky budou jmenovat,… Je toho tolik, co všechno jsem musela vymyslet, vyřešit, zařídit. A pořád jsem zkoušela delegovat svoji práci na Petra, ať to vymyslí, ať to udělá, ať to vyfotí. A víte, co udělal? Nastavil mi foťák, aby fotil dobře a řekl: „Vyfoť si to.“ Poslal mi článek, o tom jak udělat web a dokud jsem si ho nepřečetla, nediskutoval se mnou. Učil mě, že všechno musím dělat především já. Pokud teda nemám peníze na to, aby to za mě dělali ostatní. A tak jsem to dělala. Mohla jsem se rozklepat a utéct jak malá holka. Jenže já ten svůj sen děsně chtěla, a tak jsem za ním musela jít. A dost dlouho jsem šla bez toho, aniž bych cestou potkala jakékoli znamení, že jdu správně. Jenom jsem tomu věřila. A v momentech, kdy jsem ztrácela i tu víru, stál tu Petr a vždycky řekl „Já bych si od tebe to pončo koupil.“

Když jsem jela na svůj první jarmark, neprodala jsem nic. Jako Baťa. Tenkrát mě to ani moc nezamrzelo. Potkala jsem několik úžasných lidí. Sice si nikdo nic nekoupil, ale mnoho lidí si vzalo vizitku a na jejich tváři se objevil takový nádherný výraz nadšení a obdivu. A to mi stačilo. Najednou jsem věděla, že to půjde, že musím jen přijít na to jak.

No a pak mi to došlo. Dokud já sama nebudu schopná své věci sama od sebe koupit, dokud já sama sebe nepřesvědčím, že ty moje háčkované krásy tuhle hodnotu zkrátka mají, do té doby nebudu schopná nic prodat. Fakt je ten, že prodat něco, to znamená přesvědčit někoho, že to za to stojí. A nejprve musíte přesvědčit sami sebe.

To, co mi moje podnikání dalo, to nejcennější, co jsem ve svém podnikání našla. To není nikdo jiný než JÁ. Já jsem si musela uvědomit svoji hodnotu. Musela jsem se naučit se mít ráda, být na sebe pyšná, umět se prodat. Umět lidi přesvědčit, že za to stojím. Protože skrze svou háčkovanou módu neprodávám nic jiného než sama sebe.

Musela jsem se sama sobě dokonce začít líbit, protože reklamu si dělám hlavně já. A tak musím jít ven se vztyčenou hlavou a Lucijou na sobě, nechat se vyfotit a pak tu fotku poslat do světa a vědět, že ta holka na té fotce, to je skvělá holka. Pěkná holka. Česká holka z masa a kostí. S ohromným srdcem. Bez tohohle vědomí bych přeci své upřímné fotky na internet dát nemohla.

A to je to, čím mohu lidem pomoci. V jejich neštěstí. V jejich bublině, kde sedí a jenom sní. Nic se nezmění. Nečekejte na nic. Nikdy nic nepřijde. Neočekávejte od ostatních velké činy. Dělejte je sami. Rozdávejte úsměvy, štěstí, mějte se sami rádi. Protože když budeme mít rádi sami sebe, přesvědčíme i ostatní, že za to stojíme.

Celý život se prodáváme. Když si najdeme skvělého chlapa, buďto jsme ho vědomě sami přesvědčili o své hodnotě, a nebo ji v nás prostě vidí, aniž bychom pro to cokoli udělali. Ale bacha, možná vidí něco, co v nás vůbec není. A pak se začneme měnit, abychom splnili jeho představu a udrželi si ho. Proto je dobré, být na sebe pyšní, vědět a znát svoji hodnotu, zdokonalovat se v tom, co nám jde, třeba se i pochlubit. Není přeci nic špatného na tom, když se máme rádi, jsme na sebe pyšní, jsme rádi, za to kým jsme. A víme, že všechny věci, které jsme udělali, byly správné.

Občas máte pocit, že byste udělali něco jinak, že jste řekli špatné věci, nebo se prostě zachovali nehezky. A že jste tak udělali chybu. Chybu, které litujete. Přáli byste si, aby nebyla. Pravda je ale ta, že v ten moment, v ten okamžik, jste udělali maximum. Udělali jste to nejlepší, co jste mohli. My všichni vždy děláme to nejlepší – s ohledem na to, zda jsme zrovna naštvaní nebo nadšení, unavení nebo překypující energií, zda už jsme v té situaci byli či ne, s ohledem na to, jaké máme zkušenosti, vědomosti. Když si řeknete, že byste zpětně chtěli něco změnit, je to blbost. Opravdu. Kdybyste se vrátili, se stejným vědomím, stejnou náladou, únavou, bez té nové zkušenosti, udělali byste to zase úúúúplně stejně.  Tak to hoďte za hlavu. Přestaňte se kát a ničit sami sebe za vaše „CHYBY“. Díky nim, jste se něco naučili. Nebyly zbytečné. Byly vlastně skvělé. Už to příště takhle neuděláte. Poučili jste se. Tak nekoukejte zpátky, nelitujte minulosti, žijte v přítomnosti a tvořte svoji budoucnost.

VY! NIKDO JINÝ TO ZA VÁS NEUDĚLÁ!

 

 

 

 

Další články

Čím to, že skutečně žiju svůj sen?

Čím to, že skutečně žiju svůj sen? Otázka, na kterou se mě občas ptáte. Jak...

Prostě něco dělejte! A neptejte se proč.

Pamatuju si to jako včera. Seděla jsem na schodech v Pomezí, studovala právnickou fakultu v Brně a...

Nosit brože? To je nekončící zábava.

Nejsem milovník broží. Spíše naopak. Nikdy jsem brože nenosila. Tak proč jsem je uháčkovala? To...

6 Komentáře

  1. Dita Design Odpověď

    Přečetla jsem první článek a palce nahoru :-* :-* :-* .Je skvěle napsaný a úplně se v tom vidím 😉 .
    Taky jsem měla predstavu,že budu jen šít dekorace a to co se mi líbí a bude se to prodávat samo.
    Ale velký omyl,mám před sebou ještě kus cesty.Vím o tom,ale…
    Když mě baví to šití,né to okolo(práce na pc).
    Těším se,jak si přečtu další vaše články.
    DĚKUJI 🙂

  2. Jan Duda Odpověď

    Lucie, zdravím.Jsem v obraze, v koutečku sleduji, jak se Vám daří a držím palce.Pěkný text, přitažlivé fotky, jdete nahoru. Holka na fotce je pěkná holka, skvělá holka. Moravská holka z masa a kostí, krev a mlíko. S ohromným srdcem. Tak to vidím já. Honza

    1. Lucie Author Odpověď

      Děkuji za komentář 🙂 . Vesnička, kde bydlím, je na pomezí Čech a Moravy, a já patřím stále do té české části 🙂 . Ale Moravu miluji – jakoby se tam zastavil čas 🙂 . Krásný den. Lucija

  3. Markéta Odpověď

    Lucí,váš článek na mě skočil v době ,kdy to potřebuji,krásně napsáno a z duše,spousta věcí mi připomíná sebe :)…jen nemám tu podporu od svého protějšku a tak pomalu upadá můj sen ….nadále Vás budu sledovat a hltat vaše články ,na chvíli snít ten svůj sen …
    Děkuji ,že jste 🙂

    1. Lucie Author Odpověď

      Markétko, moc děkuji za Váš komentář 🙂 . Vždycky cítím, že to, co dělám, má smysl. 🙂 Vím, že mám výhodu, že jsem měla za zády svého přítele, který mi pomohl. Stejnou podporu ale nabízím i ostatním, protože vím, jak je to náročné. Jen všichni nakonec stejně musí všechno zvládnout sami. 🙂 A prosím Vás! Nesněte svůj sen, žijte ho! Udělejte maximum pro to, abyste ho mohla žít. Snění je na nic. Vím to z vlastní zkušenosti 🙂 . A pokud chcete být, co nejvíce v obraze. A inspirovat se co nejvíce. Sledujte stránku Lucija na facebooku. Tam jsou nejaktuálnější novinky, zážitky a tak. 🙂 Sem na web se toho dostane jen zlomek z toho. A kdybyste někdy potřebovala podporu, stačí se ozvat. 🙂 Podpořím vás, pokud se podpoříte i vy sama. 🙂 Mějte se krásně 🙂 S háčkem v ruce zdraví Lucija

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Budťe v obraze!

Sledujte Lucija stránku na Facebooku a palečkujte.

Navštívit

Nákupní košík